Lidská krev je tkání skládající se o něco více než z poloviny (55-60%) z tekuté složky – krevní plazmy – a zbývajících složek pevných – červených krvinek, bílých krvinek a krevních destiček. Celkové množství krve v organizmu činí cca 8% tělesné hmotnosti - tedy u dospělého 5-6 litrů.

Červené krvinky
(erytrocyty), kterých je přibližně 4-5 miliard v 1 mililitru krve, zajišťují přenos kyslíku a oxidu uhličitého. Jejich podání je indikováno ke krytí velkých krevních ztrát při úrazech či velkých operacích.

Bílé krvinky
(leukocyty), kterých je 4-9 milionů v 1 mililitru krve, hrají důležitou roli v imunitním systému organizmu, neboť přímo likvidují určité choroboplodné zárodky nebo proti nim vytvářejí protilátky. Odběry bílých krvinek se pro transfúzní účely prakticky neprovádějí.

Krevní destičky
(trombocyty), kterých je 150-300 milionů v l mililitru krve, se podílejí na složitém ději srážení krve při zástavě krvácení. Transfúzní přípravek (trombocytový koncentrát) se užívá při léčbě poruch krvetvorby – zejm. při léčbě onkologických onemocnění či po transplantaci krevní dřeně – a při těžkých krvácivých stavech.

Krevní plazma
je vodným roztokem plazmatických bílkovin a solí (obsahuje též např. cukry, vitaminy, hormony, enzymy či tuky). V těle rozvádí tyto látky a živiny, příp. i léčiva, odvádí naopak zplodiny látkové přeměny. Tekutina stejného složení mimo krevní řečiště se nazývá tkáňový mok (míza). Z bílkovin v plazmě obsažených jmenujme albumin (hlavní plazmat. bílkovina, užívá se při při dlouhých hospitalizacích na podporu hojení či snížení otoků, lze jej využít jako krevní náhradu při větší ztrátě krve), imunoglobuliny (užívají se např. při léčbě těžkých infekcí či poruch obranyschopnosti), dále jsou to tzv. faktory srážlivosti (např. fibrinogen, protrombin, tzv. antihemofilické faktory č. VIII a IX) užívané k léčbě hemofilie či jiných poruch srážlivosti krve a v neposlední řadě při krváceních při těžkých chirurgických a gynekologických stavech. Další léčebně užívanou bílkovinou je např. antitrombin III působící proti účinku právě jmenovaných faktorů srážlivosti. Plazma tedy slouží k výrobě řady dalších léčiv, ovšem v klinickém použití se též podává přímo (např. při vážných popáleninách).

Podání jakéhokoli transfúzního přípravku je vždy podáním cizorodé látky do organismu pacienta. V současné hemoterapii platí proto zásada podávat vždy jen ten segment, který pacientovi chybí a nezatěžovat jej podáním ostatních složek krve.