Co je to mezinárodní humanitární právo?

Osnova:
Pojem Mezinárodní humanitární právo (MHP)
Ženevské úmluvy - hlavní instrument MHP
I. Obecné zásady pro aplikaci Ženevských úmluv
II. Typy ozbrojených konfliktů
III. Režim ochrany obětí ozbrojených konfliktů
   A. Mezinárodní ozbrojený konflikt
      1. Základní záruky
      2. Speciální ochrana
         2.1 Ranění, nemocní, trosečníci, zdravotnický personál
         2.2 Váleční zajatci
         2.3 Civilní obyvatelstvo
      3. Zakázané způsoby a prostředky vedení boje
   B. Ozbrojený konflikt nemající mezinárodní charakter
      1. Konflikty menšího rozsahu
      2. Konflikty většího rozsahu
IV. Stíhání porušení Ženevských úmluv.

MEZINÁRODNÍ HUMANITÁRNÍ PRÁVO

Mezinárodní humanitární právo (MHP, synonyma jsou "válečné právo", "právo ozbrojeného konfliktu") je součástí mezinárodního práva zabývající se právní regulací ozbrojených konfliktů s cílem je maximálně humanizovat - tedy bez jakékoli diskriminace zajistit v každé době respektování důstojnosti lidské bytosti a učinit vše pro předcházení či alespoň zmírnění utrpení zejména těch, kteří nejsou na konfliktu přímo účastni, i těch, kteří byli z konfliktu vyřazeni v důsledku nemoci, zranění či zajetí.

Snaha po humanizaci válek je sice stará prakticky stejně jako lidstvo samo, nicméně po tisíciletí nepřinášela hmatatelných výsledků - řada filozofů či teologů mnohokrát odsoudila skutečnost, že válečné násilí se dotýká i osob, které nejsou konfliktu přímo účastny, avšak jimi formulované zásady náležely spíše do roviny morální a neměly tudíž potřebnou závaznost pro účastníky válek.

Až do poloviny 19. století platilo Cicerovo "ve válce právo mlčí" a válka byla pokládána za s právem neslučitelnou. Byly-li uzavírány určité dohody, upravovaly vždy konkrétní válečný konflikt mezi konkrétními stranami a byly tak místně i časově omezené, navíc ochranu válečných obětí ponechávaly prakticky bez povšimnutí. Dobíjení raněných, plenění lidských sídlišť a násilí vůči civilnímu obyvatelstvu byly běžným koloritem válek.

Teprve 19. století přináší zásadní kvalitativní změnu - H. Dunantovi se podařilo přesvědčit hlavní mocnosti k uzavření mnohostranné úmluvy - zrodilo se tak smluvní mezinárodní humanitární právo. Jak víme, byla touto úmluvou Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných příslušníků ozbrojených sil v poli, a stalo se tak v Ženevě r. 1864 na diplomatické konferenci svolané Mezinárodním výborem Červeného kříže (MVČK, založeným předešlého roku právě H. Dunantem) pod záštitou švýcarské vlády. Tímto okamžikem byla ochrana obětí válek povýšena na státní záležitost, státy přijaly závazky platné vždy a na každém místě a díky vynutitelnosti těchto závazků se ochrana obětí ozbrojených konfliktů stala skutečností.

Mezinárodnímu výboru ČK, kterému státy svěřily významné úkoly při ochraně obětí válek a dohledu nad respektováním MHP, se neustálou aktivitou představovanou zejména předkládáním návrhů dalších mezinárodních úmluv a s tím spojeným složitým vyjednáváním podařilo zakotvit ochranu stále většího počtu osob. V současnosti je plodem tohoto úsilí rozsáhlý systém čtyř Ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů z r.1949 (které nahradily předchozí úmluvy z let 1864-1929 a systém doplnily o samostatnou úmluvu o ochraně civilních osob) a dvou Dodatkových protokolů k těmto úmluvám z r. 1977 a třetího protokolu z r. 2005. Důležitá role při ochraně oběti konfliktů a šíření znalostí MHP vyplývá samozřejmě i národním společnostem Mezinárodního hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce (NSČK, NSČP, MDA) [1].

Ženevské úmluvy a jejich Dodatkové protokoly nejsou samozřejmě jedinými smlouvami mezinárodního humanitárního práva - úplný výčet zahrnuje od r.1864 do současnosti desítky smluv a dalších norem, které však mají různou míru důležitosti a některé z nich jsou již historicky překonané.

Aniž bychom chtěli zabíhat do podrobností, uveďme, že původně se normy MHP rozvíjely ve dvou liniích - normy upravující ochranu obětí konfliktů (tzv. ženevské právo) a normy upravující způsoby vedení boje (tzv. haagské právo). Do prvé skupiny patří např. Ženevská úmluva z r.1864, do druhé např. soubor Haagských úmluvy upravujících pozemní a námořní válku z přelomu 19. a 20. století. Rozdíl mezi oběma skupinami smluv se však časem stíral - uvedené záležitosti lze jen těžko absolutně oddělit. Přijetím dnes platných čtyř Ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů a jejich tří Dodatkových protokolů vznikl obsáhlý dokument o 650 článcích, který zahrnuje jak ochranu obětí konfliktů, tak vymezuje dovolené způsoby a prostředky vedení boje, čímž představuje zcela základní kodex norem soudobého mezinárodního humanitárního práva - obsáhl tedy jak problematiku upravenou "starými" Ženevskými úmluvami, tak úmluvami Haagskými (včetně zásad Úmluvy na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu z r.1954) a kodifikoval celou řadu pravidel zachovávaných do té doby jako obyčej. Zásady obsažené v Úmluvách a I. a II. Protokolu jsou považovány za právní obyčej a tudíž za závazné i pro státy, které nejsou jejich smluvními stranami [2] .

Kromě právě uvedeného systému čtyř Ženevských úmluv ve znění dvou Dodatkových protokolů jsou dnes relevantní dále smlouvy omezující či zakazující užití některých druhů zbraní (čímž doplňují Úmluvy a Protokoly - konkretizují v nich zahrnutý obecně formulovaný zákaz některých způsobů a prostředků vedení boje), smlouvy upravující stíhání osob podezřelých z vážných porušení Úmluv a Protokolů a smlouvy dále rozšiřující pravidla ochrany osob poskytované Úmluvami a Protokoly [3] .

Systém hlavních smluv MHP je dnes tvořen těmito instrumenty:

1. Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů z r.1949
• Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli
• Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři
• Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci
• Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války
2. Úmluva o ochraně kulturních statků za ozbrojeného konfliktu z r.1954
3. Úmluva o zákazu vývoje, výroby a skladování bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich likvidaci z r.1972
4. Dodatkové protokoly ke čtyřem Ženevským úmluvám z r.1977
   • Dodatkový protokol o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů
   • Dodatkový protokol o ochraně obětí konfliktů nemajících mezinárodní charakter
5. Úmluva o zákazu nebo omezení používání určitých druhů konvenčních zbraní, které mohou způsobit nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky z r.1980 a její protokoly:
   • Protokol (I) o zákazu používání výbušných zbraní s nedetekovatelnými střepinami
   • Protokol (II) o zákazu nebo omezení používání min a podobných prostředků
   • Protokol (III) o zákazu nebo omezení používání zápalných zbraní
   • Protokol (IV) o zákazu oslepujících laserových zbraní (z r.1995)
   • Protokol (V) o výbušných pozůstatcích války (z r.2003)
6. Úmluva o zákazu vývoje, výroby, skladování a užívání chemických zbraní a o jejich likvidaci z r.1993
7. Úmluva o zákazu používání, skladování, výroby a přesunu protipěchotních min a jejich likvidaci z r.1997
8. Římský statut mezinárodního trestního tribunálu OSN z r.1998
9. Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů z r.2000
10. Úmluva o kazetové munici z r.2008
11. Smlouva o obchodu se zbraněmi z r.2013

V roce 2005 byl k Ženevským úmluvám přijat Dodatkový protokol o dalším mezinárodním rozeznávacím znaku (III. Dodatkový protokol, v platnost vstoupil r.2007).

Česká republika je smluvní stranou všech uvedených úmluv.

ŽENEVSKÉ ÚMLUVY - HLAVNÍ INSTRUMENT MHP

Věnujme se nyní Ženevským úmluvám ve znění Dodatkových protokolů - nadále hovořme jen o Ženevských úmluvách (ŽÚ). Předešleme již zde, že výklad bude velmi stručný - čtenář by měl získat zejména rámcový přehled o poskytované ochraně, nikoli detailní znalost jejích procedur. Podrobnější přehled ustanovení ŽÚ lze nalézt v publikaci Ženevské úmluvy a dodatkové protokoly (stručný přehled), ČČK Praha, 2005 (2. vyd.).

Nejprve si povšimneme obecných zásad pro jejich uplatňování (I.), pak popíšeme typy ozbrojených konfliktů, na něž se ŽÚ vztahují (II.), v další části (III.) bude popsán odděleně režim ochrany v mezinárodních (A.) a ve "vnitrostátních" konfliktech (B.). Závěr kapitoly bude patřit porušení ŽÚ a jeho stíhání (IV.).

Zajištění znalosti ustanovení ŽÚ je velmi důležité - vždyť aktivně zachovávat tato ustanovení nebo domáhat se svých práv může jen ten, kdo je zná. Šířit znalost ŽÚ je jedním z úkolů ČČK daných mu zákonem. Promítají se proto např. i do školení norem první pomoci v rámci ČČK.

I. OBECNÉ ZÁSADY PRO APLIKACI ŽÚ

• ŽÚ musí být dodrženy za všech okolností - např. i tehdy, jsou-li protivníkem porušeny; bojující strany jsou povinny nejen ŽÚ zachovávat, ale také jejich zachování zajistit
• při aplikaci ŽÚ nelze činit žádných nepříznivých rozdílů (rasových, náboženských apod.)
• ŽÚ se aplikují nezávisle na tom, zda se strany konfliktu navzájem právně uznávají
• ŽÚ se aplikují nezávisle na tom, zda strany konfliktu uznávají válečný stav
• ŽÚ zakládají osobní odpovědnost každého příslušníka smluvní strany
• žádná strana nemůže sebe ani jinou stranu zprostit práv a povinností dle ŽÚ
• žádná osoba se nemůže ani zčásti zříci práv plynoucích z ŽÚ
• v situaci neřešené v ŽÚ ani jiné smlouvě či právním obyčeji zůstávají chráněné osoby pod ochranou vyplývající z požadavku lidskosti a veřejného svědomí [4]
• ŽÚ se provádějí za pomoci a pod dohledem tzv. ochranných mocností (stát nezúčastněný v konfliktu pověřený jednou ze stran - podléhá schválení druhé strany) a jejich delegátů. Stejné postavení mají delegáti MVČK, který navíc může nahradit "ochrannou mocnost", není-li jmenována, či neplní-li svou ochrannou funkci.
• strany poskytnou MVČK a národním společnostem (NS) prostředky pro činnost vyplývající z ŽÚ

II. TYPY OZBROJENÝCH KONFLIKTŮ

Režim ochrany zavísí na tom, zda jde o konflikt mezinárodní či konflikt nemezinárodního charakteru. Zpočátku MHP pokrývalo pouze války mezi státy - ostatní konflikty státy považovaly za svou vnitřní záležitost a odmítaly "vstup" (ingerenci) mezinárodního práva. Postupně se však prostor působnosti MHP rozšiřoval a v současnosti se rozdíl mezi ochranou obětí v konfliktech obou typů stírá (MVČK již r.1949 předložil - neúspěšně - návrh, aby se tehdy přijímané ŽÚ integrálně vztahovaly na všechny konflikty).

Rozlišujeme tedy:

• konflikty mezinárodního charakteru, což jsou ozbrojené konflikty mezi státy (včetně okupace, byť by se nesetkala s odporem), boj proti okupaci, ale i boj národů proti koloniálním a rasistickým režimům za právo na sebeurčení (jak vidíme, může i mezinárodní konflikt probíhat "vnitrostátně" - na území jednoho státu). Režim ochrany je upraven ve všech čtyřech Ženevských úmluvách a I. Dodatkovém protokolu.
• konflikty nemající mezinárodní charakter (vnitrostátní), což jsou konflikty mezi vládními silami a povstalci, či konflikty mezi znepřátelenými skupinami v národě [5] (občanské války, dezintegrace států).

III. REŽIM OCHRANY OBĚTÍ OZBROJENÝCH KONFLIKTŮ

Část A.

KONFLIKTY MEZINÁRODNÍHO CHARAKTERU

Ochranná opatření mají dvě úrovně podle toho, zda daná osoba náleží ke skupině speciálně chráněné (ranění, nemocní, trosečníci, zdravotnický personál, váleční zajatci a civilní obyvatelstvo). Ostatním osobám náleží jen určité základní prvky ochrany.

1. Základní záruky

Tato pravidla představují minimální ochranu, která je zaručena všem osobám a která u speciálně chráněných skupin je dále rozvinuta. Které z osob mají tedy nárok jen na tento minimální standard? Jsou to osoby, které nenáleží do některé z výše uvedených skupin, nebo nemohou svůj nárok na tuto příslušnost prokázat, nebo jej nemají. Jedná se mj. o žoldnéře, ale také o vlastní obyvatelstvo dané strany. Základní záruky totiž představují de facto zásady všeobecně uznávané jako základní lidská práva - příslušné pakty se však týkají doby mírové a dávají státům možnost tato práva při ohrožení státu (za války) omezit. ŽÚ však tuto možnost stranám nedávají a zaručují tak respekt k lidským právům i v době ozbrojeného konfliktu.

Základní zásadou je, že tělesné i duševní zdraví a stav osob nesmí být ohroženy, a to ani v důsledku opomenutí. Znamená, že je za všech situací vojenským i civilním osobám zakázáno dopustit se zejména vraždy, mučení, tělesných trestů, zmrzačení, pokořujícího či nemravného jednání, braní rukojmí, kolektivních trestů, hrozby těmito činy a na druhé straně neposkytnout lékařskou péči nebo při ní nepostupovat v souladu s lékařskou etikou (experimenty). Uvedené osoby mají rovněž právo vykonávat náboženské úkony.

Dále jsou stanoveny minimální procesní záruky při trestním stíhání za činy související s konfliktem (soudit náleží jen řádnému a nezávislému soudu, a to dle mezinárodních norem či těch vnitrostátních zákonů, jimž obviněný podléhal v době spáchání činu, platí presumpce neviny, obviněný má právo znát obvinění, dále na obhajobu, být přítomen procesu, předvést svědky svědčící v jeho prospěch, nebude nucen vypovídat proti sobě a podobně).

Zvláštní ochrana náleží ženám a dětem, děti do 15 let se nesmí účastnit bojových akcí [6], maximální měrou se usnadní slučování rodin, děti lze evakuovat jen z bezpečnostních důvodů, jejich přesuny monitoruje MVČK, dětem musí být zaručena možnost vzdělání.

2. Speciální ochrana

2.1 Ranění, nemocní, trosečníci, zdravotnický personál

Raněnými a nemocnými[7] rozumíme v současnosti všechny osoby (vojenské i civilní) jejichž stav vyžaduje lékařskou péči (bez ohledu na to zda tento stav vznikl v souvislosti s konfliktem či nikoli) - včetně osob zesláblých, rodiček apod. - avšak za předpokladu, že se zdržují aktivního nepřátelství.

Tyto osoby nesmí být za žádných okolností předmětem útoku ani žádných násilností (např. ze strany obyvatelstva), musí být respektovány a musí jim být bez ohledu na jejich příslušnost včas poskytnuta pomoc a odpovídající lékařská péče (mohou ji odmítnout). Zranění v důsledku konfliktu musí být bezodkladně vyhledáni a sebráni (příměří), jejich soupis se předává Informační kanceláři a Ústřední informační kanceláři (viz části 2.2 a 2.3).

Zdravotnickými jednotkami se rozumí všechna civilní i vojenská zdrav. zařízení a jiné jednotky určené k léčení, prevenci a přepravě nemocných (nemocnice, ošetřovny, sklady zdrav. materiálu, transfúzní jednotky, hygienická služba, zdravotnické transporty apod.) za předpokladu, že náleží vojenské zdravotnické službě, MVČK či NSČK (vřazené do vojenské zdrav. služby či působící samostatně) a nebo jsou státem určeny k poskytování pomoci v případě konfliktu. Právě uvedené zdrav. jednotky nesmí být za žádných okolností předmětem útoku, nesmí však vyvíjet jinou činnost, která by škodila nepříteli (přeprava zbraní apod.[8]) - v tomto případě by ochrana konkrétní jednotky zanikla (nedošlo-li po předchozím varování k nápravě).

Zdravotnický personál jsou osoby, které zajišťují činnost jmenovaných zdravotnických jednotek (především zdravotníci, sanitáři, řidiči, ale také osoby určené k jejich správě) včetně přidělených duchovních. Tyto osoby nesmí být za žádných okolností předmětem útoku. Dále jim nesmí být v jejich činnosti bráněno, nesmí být nuceni k úkonům neslučitelným s jejich posláním, nesmí být nuceni k podávání informací o ošetřených osobách a v neposlední řadě nesmí být nijak postiženi ať pomohou komukoli (souhrnně hovoříme o ochraně zdravotnických povinností).

Vojenské zdravotnické jednotce, která se ocitne v moci nepřítele i civilním jednotkám na okupovaných územích a jejich personálu musí nepřítel umožnit pokračovat v práci a poskytnout materiální a jinou pomoc. Vojenský zdravotnický personál by měl být navrácen zpět, jak to jen poměry umožní, do té doby požívá všech výhod válečných zajatců. Civilní zdrav. zařízení na okupovaných územích jsou nadále určena pro péči o původní obyvatele (nezajistí-li ji okupant na téže úrovni jinak).

Zvláštní ustanovení platí pro sanitní letadla a lodě - letadla mohou např. v oblastech mimo kontrolu nepřítele létat kdekoli, lodě mohou např. odplout z obsazeného přístavu.

K tomu, aby zdravotnické jednotky a jejich personál mohli být chráněni, musí být identifikováni - tj. opatřeny rozeznávacím znakem [9]. Tímto znakem je červený kříž na bílém poli (na počest Švýcarsku) a červený půlměsíc na bílém poli (ten je užíván v muslimských zemích) - přitom oba znaky mají naprosto stejné určení a platnost. Zdravotnické jednotky jím musí být označeny v co největším a dobře viditelném provedení (vlajky, velké znaky na střechách budov či vozidel, na bocích lodí). Personál pak užívá náramenní pásku, vesty se znakem apod.

Znak červeného kříže (půlměsíce) - ani jeho nápodoba - nesmí být zneužit ani užit neoprávněně. Jeho použití je limitováno a liší se v době míru a v době konfliktu [10].

V době míru může znaku užívat Mezinárodní výbor ČK, Mezinárodní Federace společností ČK&ČP (MFČK&ČP), zdravotnická služba armády, NSČK (jak pro zdrav. jednotky, pro svá jiná zařízení i členstvo a zaměstnance [11] - bez omezení rozměru), civilní zdrav. jednotky připravované státem pro pomoc v době konfliktu (avšak se souhlasem NSČK) a dále ambulance či nemocnice poskytující bezplatnou péči na základě výslovného souhlasu NSČK.

V době ozbrojeného konfliktu (branné pohotovosti) může znak užívat MVČK, MFČK&ČP, zdravotnická služba armády, NSČK (pro své zdrav. jednotky a jejich personál bez omezení, ale pro svá jiná zařízení či členstvo jen v malém rozměru, aby nedošlo k záměně s ochrannou funkcí) a civilní zdrav. jednotky určené státem pro pomoc v době konfliktu (mezi ně např. v ČR náleží zdrav. jednotky IZS).

III. Dodatkový protokol zavádí znak další – tzv. červený krystal (červený čtvercový rámec postavený na hrot) na bílém poli. Pro státy, které přijmou III. Dodatkový protokol, vznikne povinnost respektovat tento znak stejně, jako znak červeného kříže či půlměsíce. Samy se budou moci rozhodnout, který z tří znaků (č. kříž, půlměsíc, krystal) budou trvale pro své jednotky/personál užívat (a navíc budou moci dočasně užít libovolný z této trojice) [12]. Národní společnosti budou moci jako svůj identifikační znak užívat znak č. krystalu s doprostřed vloženým znakem této nár. společnosti [13]. Zdravotnický personál těchto NS však v ochranné funkci užije prostý č. krystal, bez vloženého symbolu.

2.2 Váleční zajatci

Ozbrojenými silami rozumíme pravidelnou armádu, ale také všechny další ozbrojené jednotky - např. partyzánské za předpokladu, že jsou organizovány, jejich velení je odpovědné orgánu bojující strany (vláda či orgán odboje) a mají vnitřní disciplinární systém, který mj. zachovává normy MHP.

Příslušníky ozbrojených sil sloužící se zbraní s výjimkou žoldnéřů (!) označujeme za kombatanty (bojovníky). Status kombatanta mají i civilisté, kteří se (byť neorganizováni) chopí zbraně na obranu vlasti před pronikajícím okupantem, zachovají-li přitom povinnosti kombatanta.

Kombatant má povinnost odlišovat se od civilního obyvatelstva (kvůli ochraně civilistů) minimálně tím, že nosí otevřeně zbraň při útoku a jeho přípravě. U pravidelné armády se předpokládá nošením uniformy. Neodmyslitelnou povinnost každého kombatanta je dodržovaní ŽÚ a dalších norem MHP.

Kombatant má právo vést nepřátelskou činnost - bojovat. To značí, že za nepřátelské aktivity nemůže být nijak stíhán ani pokud usmrtí nepřítele, zničí nepřátelský majetek apod. Za činy, které představují porušení jeho povinností, však stíhán bude.

Upadne-li kombatant do moci nepřítele, stává se válečným zajatcem[14] . Na status válečného zajatce mají také právo váleční dopisovatelé, civilní členové leteckých a lodních posádek a příslušníci armády okupované země, dojde-li k jejich internaci.

Nastane-li pochybnost, zda některá osoba má nárok na status válečného zajatce, náleží rozhodnutí řádnému soudu, u něhož se předpokládá účast delegáta ochranné mocnosti (MVČK). Do té doby se s dotyčným zachází jako s válečným zajatcem.

Od okamžiku, kdy se příslušník ozbrojených sil vzdal, nebo byl zajat, nesmí již být předmětem útoku. Na počátku zajetí je zajatec povinen udat pouze své jméno, datum narození, rodné číslo a hodnost. Zajatci zůstává jeho osobní vlastnictví.

Účelem zajetí je pouze internování příslušníků ozbrojených sil - zamezení jim v další účasti v konfliktu (nejedná se tedy o trest), a to až do skončení nepřátelství mezi stranami - poté jsou zajatci bezodkladně navráceni zpět do vlasti (repatriováni).

Režim zajetí musí proto respektovat jejich důstojnost a čest, zajatci musí být chráněni před urážkami obyvatelstva, zachovávají si plnou občanskou způsobilost. Mohou nosit vyznamenání a vojenské hodnosti. V zajateckých táborech působí samospráva zajatců, mj. hájí zájmy zajatců před táborovou správou, obrací se na orgány ochranných mocností a MVČK. Zajatec má právo na stravu, další zaopatření (oděvy, hygienické potřeby apod.) a plnou lékařskou péči - zdarma. Tábory válečných zajatců musí být hygienicky vyhovující a podmínky v nich mají minimálně odpovídat standardu pro ubytování vojáků země, která zajatce drží. ŽÚ velmi podrobně tyto náležitosti upravují - např. pokud jde o práci, může být zajatcům (ne však důstojníkům) přikázána pouze práce, která nemá vojenské určení a při respektování zásad bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (vč. dovolené, limitu prac. doby apod.). Rovněž upravují zásady řízení tábora a disciplíny, které musí zajatci v táboře dodržovat.

Zajatci mají právo přijímat humanitární zásilky s potravinami, léky, šatstvem, ale i knihami a sportovními potřebami. Mimořádně důležitým je jejich nezadatelné právo odesílat a přijímat zprávy rodinného charakteru. Pokud dopravu zásilek a zpráv nemůže zajistit strana, která zajatce zadržela, může je zajistit ochranná mocnost a MVČK.

Pokud se zajatec dopustí činu, který je trestný pro příslušníky ozbrojených sil strany, která jej zajala, nebo dle norem MHP (a jen v těchto případech), může být stíhán, má přitom právo na spravedlivý soudní proces před řádným a nezávislým soudem, řízení probíhá pod dohledem ochranné mocnosti i MVČK a řada jeho pravidel je pro zajatce velmi příznivě upravena značně nad rámec standardu dle části 1. Úmrtí zajatce a jeho okolnosti musí být řádně prošetřeny.

Každá strana zřizuje tzv. Informační kancelář pro válečného zajatce, v níž se shromažďují všechny informace o těchto osobách (fakt zajetí, zdravotní stav, místo pobytu, trestní stíhání, smrt apod.) a předávají se Informační kanceláři druhé strany - děje se tak prostřednictvím Ústřední informační kanceláře (ta je provozována MVČK - je napojena na Ústřední pátrací službu MVČK). Stejnou cestou se vyřizují případné dotazy ze zajatcovy vlasti. Činnost informačních kanceláří ve spojení s pátrací službou ČK hraje mimořádně důležitou roli při následné repatriaci, při pátrání po nezvěstných apod.

Každý ze zajatců má kdykoli právo obrátit se stížnostmi na ochrannou mocnost a MVČK, jejichž delegáti mají právo zajatce kdekoli navštívit a jednat s nimi beze svědků.

2.3 Civilní obyvatelstvo

Základní zásadou chránící civilní obyvatelstvo je, že bojující strany jsou povinny vždy rozlišovat mezi civilním obyvatelstvem (civilními objekty) a příslušníky ozbrojených sil (vojenskými objekty) s tím, že bojová činnost je přípustná pouze proti vojenským osobám (objektům)[15].

Civilní osobou je každá osoba, která není příslušníkem ozbrojených sil ani osobou, která se chopila zbraní proti pronikajícím okupantům (viz 2.2). Civilním objektem je pak každý objekt, který není vojenským, přičemž při pochybách se objekt pokládá za civilní. Současně však platí, že z civilních objektů nelze vést bojovou činnost, aniž by tak byl jejich statut ohrožen. Ochrana civilisty před útokem se přirozeně pozastavuje po dobu, kdy se eventuálně přímo účastní boje. [15a]

Respektování pouze shora uvedené zásady by však nebylo pro ochranu civilistů dostatečné, pokud by obyvatelé nebyli chráněni i před následky útoku, který sice nebyl přímo na ně zacílen, ale který by je mohl poškodit - platí proto zákaz útoku, který není zaměřen na konkrétní vojenský objekt nebo je prováděn takovými prostředky, které nelze omezit na konkrétní vojenský objekt (tzv. nerozlišující útok) a současně platí povinnost všemi prostředky ověřit, zda je cíl útoku je opravdu objektem vojenského charakteru a prostředky i způsob útoku zvolit tak, aby se vyloučily (minimalizovaly) náhodné ztráty na civilních osobách a objektech. Zjistí-li se, že útok tyto zásady porušuje, musí být okamžitě zrušen. Obyvatelstvo musí být rovněž před možnými následky útoku varováno.

Předmětem útoku nesmí být také prostředky nutné pro přežití civilního obyvatelstva (závlahové systémy, úroda na polích), je zakázáno "vyhladovění" obyvatelstva jako způsob vedení války a dále je zakázán útok, který by způsobil (nebo mohl způsobit) vážné škody na životním prostředí. Zvláštní ochrany požívají historické a kulturní památky a chrámy - ty nejen že nesmí být předmětem úroku, ale žádných nepřátelských akcí vůbec. Útok nesmí být veden ani proti zařízením obsahující nebezpečné síly (např. atomové elektrárny, přehradní hráze)[16] , pokud by jejich uvolnění mohlo ohrozit obyvatelstvo.

V souvislosti s konfliktem může nastat situace, kdy obyvatelstvo (zjm. v obklíčených či okupovaných zónách) strádá nedostatkem léčiv, potravin, šatstva apod. Tehdy budou provedeny akce humanitární pomoci, které mohou organizovat státy, MVČK (ve spolupráci s NSČK) či jiné nestranné humanitární organizace, přičemž každá strana je povinna umožnit konvojům volný průjezd a poskytnout jim a jejich personálu ochranu (např. před loupeživými bandami, ale i před následky útoků). Má ovšem právo prověřit, zda obsah zásilek odpovídá deklarovanému účelu a doprovodný personál se naopak nesmí odchýlit od čistě humanitárního poslání.

Dalším, a to významným, právem civilních osob je právo přijímat a odesílat zprávy rodinného charakteru. K jejich předávání se užívá i služeb Ústřední informační kanceláře (viz dále) a Národních společností ČK. Povinností stran konfliktu je dále umožňovat slučování rodin a podporovat činnost organizací, které se pátráním zabývají - což jsou především pátrací služba Červeného kříže.

K ochraně obyvatelstva před nebezpečím plynoucím z válek či přírodních pohrom a k odstraňování jejich následků se zřizují organizace civilní obrany (CO) [16a] , což jsou organizace určené státem výhradně k zajištění zejm. varování, evakuace, nouzového ubytování a zásobování, záchranných a dezaktivačních prací, demoličních prací, lékařské pomoci, udržování veřejného pořádku. Je-li personál tvořen vojenskými osobami, musí být jejich přidělení k CO trvalé. Personál a materiál CO nesmí být předmětem útoku a musí mu být jeho činnost umožněna. Analogicky zdravotnickému personálu však nesmí vyvíjet činnost škodící nepříteli, jinak jeho ochrana zaniká (opět je však nutné předchozí varování). Personál a materiál CO musí být označen mezinárodním rozeznávacím znakem, kterým je modrý trojúhelník na oranžovém pozadí. Dojde-li k okupaci, musí okupační mocnost poskytnout organizacím CO podporu k plnění jejich úkolů při ochraně obyvatelstva okupovaných území.

Při ozbrojených konfliktech se velmi často dostávají osoby do moci jiné než vlastní strany - jde především o obyvatelstvo okupovaných území a o cizince - státní příslušníky nepřítele. Jejich osoba, čest a rodina musí být respektovány, nesmí být zastrašováni a nesmí být na nich vynucovány žádné informace. Tyto osoby mají právo obracet se stížnostmi a o pomoc na ochranné mocnosti, MVČK a Národní společnosti ČK. Delegáti ochranných mocností, MVČK mají právo tyto osoby navštěvovat a hovořit s nimi beze svědků.

Specielně si nyní všimněme situace cizinců - nepřátel. Především mají právo území strany konfliktu opustit nebrání-li tomu vážný zájem státní bezpečnosti (znají-li např. informace, které by mohli vyzradit). Nevyužijí-li tohoto práva, nebo není-li odjezd povolen, zachází se s nimi jako v míru, mohou přijímat pomoc ze zahraničí, avšak z vážných důvodů bezpečnosti státu mohou být internováni nebo jim může být vykázáno místo pobytu. O této skutečnosti je ihned vyrozuměna ochranná mocnost a podléhá pravidelnému přezkumu. Režim internace je stejný jako při internaci osob na okupovaných územích (viz dále).

V následující části tohoto článku se budeme zabývat režimem platným pro původní obyvatelstvo na okupovaných územích. Není přitom důležité, zda okupant prohlásí toto území za území vlastní - rozhodující je pouze to, zda na něm vykonává státní moc. Není rovněž možné, aby úřady okupované země zprostily okupanta jeho povinností plynoucích z MHP.

Základní ideou zakotvenou ve IV.ŽÚ je na jedné straně minimalizace možných zásahů okupační správy do života okupované společnosti a na druhé straně povinnost v maximální možné míře přiblížit životní podmínky místního obyvatelstva době mírové, neboť okupace je chápána jako stav pouze dočasný. Co to zejména tedy znamená?

Okupací území přechází na okupační moc povinnost zajistit obyvatelstvu zejm. zásobování potravinami, ošacením i jinými předměty běžné potřeby, zajistit všemi prostředky léčebně preventivní péči (viz 2.1) či hygienickou službu[17], jakož i provádět činnosti CO. Dále musí zajistit provoz škol a ústavů pro děti, vyhledávat děti osiřelé v důsledku války. Nad dodržováním uvedených standardů bdí delegáti ochranných mocností a MVČK. Současně má okupant zakázáno vyvážet potraviny či léčiva z okupované země.

Okupační správě je přísně zakázáno přesouvat obyvatelstvo z okupovaného území i osídlovat tato území obyvatelstvem vlastním. Nesmí rovněž ničit státní či soukromý majetek a infrastrukturu. Dále je okupantu zakázán nábor do jeho ozbrojených sil a dětských organizací. Okupační správa nesmí zasahovat do činnosti NSČK a podle možností i jiných humanitárních organizací. Nesmí rovněž omezovat činnost uznaných církví.

Na straně druhé může okupant zavést pracovní povinnost - ta však nesmí mít vojenské určení, může sloužit jen potřebám místního obyvatelstva a příslušníkům okupační správy. ŽÚ rovněž pojednávají o pracovních podmínkách - platí zde původní pracovní předpisy.

Na okupovaném území zůstává v činnosti dosavadní veřejná správa i soudnictví (zásahy do této oblasti nelze provádět svévolně), zejména nadále platí původní trestní právo a provinění proti němu soudí původní soudy. Nicméně okupant má právo zrušit ta ustanovení, které by ohrožovaly jeho bezpečnost, nebo bránily plnit povinnosti dle MHP a může také k zajištění své bezpečnosti a plnění závazků MHP vydat ustanovení nová, ta však nesmí mít zpětnou účinnost a odporovat obecně uznávaným právním zásadám. Platí dále zásada, že činy obyvatelstva namířené proti okupantovi mimo útoku na život či obecné ohrožení lze stíhat jen internací či běžným vězením, trest smrti je přípustný jen za vyzvědačství a rozsáhlou sabotáž na vojenských zařízeních. Provinění proti těmto novým ustanovením mohou stíhat i soudy zřízené okupantem, musí však sídlit na okupovaném území, musí jít o řádné a nezávislé soudy respektující uznávaná procesní pravidla, která nejsou méně příznivá, než ta, které jsme popsali v případě válečných zajatců (viz 2.2). Výkon trestu musí být proveden opět na okupovaném území, režim nesmí být horší než v běžných věznicích okupované země.

Okupační správa má právo z naléhavých bezpečnostních důvodů vykázat osobám místo pobytu, případně je i internovat, rozhodnutí podléhá pravidelnému přezkumu. Účel internace je stejný jako válečného zajetí - není trestem, je pouze omezením volnosti pohybu, zamezuje tak provádění činnosti namířené proti okupantovi. Internovaní si i nadále zachovávají plnou občanskou způsobilost, rodiny mohou i nadále žít pospolu, mohou přijímat návštěvy. Internace a její režim je velmi příbuzná režimu válečného zajetí - internovaní zdarma obdrží lékařskou péči a veškeré zaopatření, internační místa mají minimálně standard zajateckých táborů, opět se setkáváme se samosprávou internovaných, možnostmi podávat stížnosti k ochranným mocnostem a MVČK, přijímat a odesílat poštu, přijímat humanitární zásilky apod. Blíže se režimem v internačních místech zabývat nebudeme.

Každá strana zřizuje tzv. Informační kancelář pro cizí civilní osoby ve své moci (bývá spojena s kanceláří pro válečného zajatce), která shromažďuje všechny informace o těchto osobách (internace, zdravotní stav, místo pobytu, trestní stíhání, smrt apod.) a předává je Informační kanceláři druhé strany, což se děje prostřednictvím Ústřední informační kanceláře (ta je opět provozována MVČK a je společná i pro válečné zajatce). Stejnou cestou se vyřizují případné dotazy. Činnost informačních kanceláří souvisí pátrací službou ČK a má mimořádně důležitou roli při slučování rodin, pátrání po nezvěstných apod.

3. Zakázané způsoby a prostředky vedení boje

Mezinárodní humanitární právo formuluje mimořádně důležitou zásadu, že právo bojujících stran zvolit způsoby a prostředky vedení boje není neomezené[18] .

V předchozích částech jsme se seznámili s tím, že humanitární právo připouští násilí jen tak řečeno na "bitevním poli" - uvedli jsme cíle, na něž je útok zakázán (zdravotnické jednotky, civilisté,…) a v souvislosti s tím i jeho zakázané způsoby a prostředky (např. nerozlišující útok, útok poškozující životní prostředí). Nyní si všimneme zákazů omezujících akceptovatelné násilí i na "bitevním poli" - tedy vůči kombatantům.

Jedná se o zákaz těch prostředků (zbraní, nábojů, materiálu) a způsobů vedení boje, které by svou povahou způsobily nadměrná poranění či zbytečné útrapy [19]. Tím se myslí takové prostředky a způsoby, které kromě svého primárního úkolu - tj. vyřadit kombatanta z boje, způsobí např. závažný zdravotní následek (např. zbraň produkující úlomky nezjistitelné rentgenem, či oslepující laserová zbraň). Při přijetí nové zbraně platí povinnost předem ověřit, zda její použití není zakázáno touto zásadou nebo některou z norem MHP.

Dalším zakázaným způsobem boje je proradnost, což je čin uvádějící nepřítele v omyl dojmem, že má právo na ochranu nebo ji má poskytnout - např. předstíraná kapitulace, předstírání zranění, předstírání statusu civilní osoby, statusu zdravotníka apod. Rovněž je přísně zakázáno zneužít uznaných rozlišovacích znaků (ČK, CO, zařízení obsahující nebezpečnou sílu), uniforem a státních znaků jiného státu.

Není přípustno útočit na osobu vyřazenou z boje (zraněný, vzdávající) a vést útok na základě rozkazu, že nikdo nebude ušetřen nebo hrozby tímto rozkazem.

Část B. KONFLIKTY NEMAJÍCÍ MEZINÁRODNÍ CHARAKTER

Jak jsme již uvedli v souvislosti s klasifikací ozbrojených konfliktů, je systém ochrany v konfliktech, které nemají mezinárodní povahu, v jistých ohledech odlišný.

V těchto konfliktech neznají ŽÚ pojem ochranné mocnosti ani jejích delegátů. V souvislosti s vnějšími zásahy je nutno připomenout zákaz jakéhokoli vměšování do vnitřních záležitostí státu, na jehož území se konflikt odehrává - o to významnější skutečností je zakotvení práva iniciativy MVČK (nabídnout stranám konfliktu své služby a pomoc, aniž by to bylo považováno za vměšování do konfliktu).

Konflikty nemající mezinárodní charakter se dále dle svého rozsahu dělí do dvou skupin. Toto dělení vzniklo historickým vývojem.