Právo na použití síly a Mezinárodní právo humanitární

Principhumanity ukládá všem subjektům hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce snažit se za všech okolností předcházet a zmírňovat utrpení lidí, chránit jejich zdraví a život a napomáhat vzájemnému pochopení, spolupráci a trvalému míru mezi národy.

Tento úkol úzce souvisí s těmi oblastmi mezinárodního práva, které regulují možné užití síly v mezinárodních vztazích.

Prvou oblastí je regulace přípustnosti aktu síly ­ tzv. právo na použití síly (ius ad bellum), druhou oblastí je regulace způsobu použití síly ­ tzv. právo humanitární (ius in bello). Obě tyto oblasti existují nezávisle na sobě a liší se rovněž role subjektů ČK&ČP v nich.

Je proto i v rámci národní společnosti užitečné připomenout příslušné zásady mezinárodního práva, aby se členové, funkcionáři i zaměstnanci mohli v této stále aktuální problematice orientovat.

I. PRÁVO NA POUŽITÍ SÍLY

Mezinárodní právo stanoví, a to dokonce jako zásadu, od níž se nelze odchýlit za žádných okolností ­ ani v případě tzv. krajní nouze! ­ neboť se dotýká zájmu celého mezinárodního společenství (tzv. imperativní zásada), že použití síly (nebo i hrozba silou) je ve vztazích mezi státy nepřípustné (představuje jeden z nejzávažnějších mezinárodních zločinů) s toliko následujícími výjimkami:

První výjimkou je právo sebeobrany státu. Co se tím myslí? Jde o použití ozbrojené síly jako reakce na přítomný, uskutečněný ozbrojený útok. Podtrhuji, že užití síly není přípustné k odvrácení hrozby ozbrojeným útokem, i kdyby se jednalo o hrozbu jakkoli bezprostřední ­ na tu je totiž právně přípustnou reakcí hrozba ozbrojenou sebeobranou. Jiné použití síly formou např. "preventivní války" je za všech okolností postaveno mimo zákon a představuje zločin agrese.

Dodejme ještě, že v případě, kdy některý stát zákaz použití síly poruší a podnikne agresi proti státu jinému, dotýká se tak zájmu celého mezinárodního společenství a každý ze států má právo použít proti útočníkovi ozbrojenou sílu z titulu tzv. kolektivní sebeobrany. Tím je zajištěno mj. to, že agrese může být zastavena i v případě, kdy její oběť nemá dostatek sil k obraně.

Z hlediska historie je užitečné vědět, že do doby, než se v mezinárodním právu stabilizovala zásada zákazu použití síly (a stalo se tak z vůle všech členů mezinárodního společenství), přiznávalo se státům vést válku i preventivního charakteru. K zániku tohoto práva došlo mezi světovými válkami a např. Norimberský tribunál již trestal i samotný fakt neoprávněného použití síly (zločin proti míru), nikoli pouze porušení zákonů a obyčejů války (válečné zločiny).

Druhou výjimkou ze zákazu použití síly, resp. hrozby silou je donucení mezinárodním společenstvím. Stručně řečeno Charta OSN dává Radě bezpečnosti výhradní právo, aby v případě ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti (a to může být představováno i "vnitrostátním" chováním některého státu), porušení míru či agresi rozhodla o adekvátních donucovacích opatřeních proti narušiteli. Tato opatření mají širokou škálu - od ekonomických či diplomatických až právě po hrozbu silou, nebo dokonce použití síly. Pokud by opravdu RB OSN došla k závěru, že vyčerpala všechny ostatní možnosti a je nutno ozbrojenou sílu proti narušiteli použít, musí jasně stanovit kdo a jakým způsobem tento akt provede (nestačí pouze vágní varování "závažnými důsledky").

Třetí výjimkou je situace, kdy se národ rozhodne uplatnit své právo na sebeurčení proti koloniálnímu či rasistickému režimu. Pokud tento režim odmítne uvedené právo akceptovat, je národ oprávněn domáhat se ho i ozbrojenou silou.

V této oblasti je úkolem ČK&ČP seznamování veřejnosti s mezinárodněprávní regulací použití síly. Je však třeba podotknout, že v duchu principu neutrality nepřísluší ČK&ČP v případě konkrétního ozbrojeného konfliktu nebo hrozby jeho vzniku hodnotit jeho právní povahu ­ tj. proklamovat, která ze stran konfliktu užila sílu oprávněně a která ne a podporovat tak bojové úsilí některé ze stran konfliktu.

 

II. VZTAH K MEZINÁRODNÍMU HUMANITÁRNÍMU PRÁVU

Mezinárodní humanitární právo (MHP) ­ synonymem je mezinárodní právo válečné ­ reguluje válečné úsilí s cílem zajistit výkon zásady humanity, kterou upřednostňuje před pouhou válečnou účelností ­ tj. chrání skupiny osob neúčastnících se boje či z boje vyřazené (zdravotní personál, ranění, nemocní, váleční zajatci, osoby civilní) a klade meze výběru prostředků a způsobů vedení boje. Zásada humanity je imperativní zásadou mezinárodního práva.

Šíření znalostí MHP je významným úkolem hnutí ČK&ČP, avšak na rozdíl od ius ad bellum náleží subjektům ČK&ČP taktéž přímé provádění úkolů MHP a i dohled nad jeho dodržováním (viz příslušná ustanovení Ženevských úmluv a Statutu MV ČK). Ostatně příslušné subjekty ČK&ČP stály přímo o jeho zrodu a MV ČK je svěřena péče o rozvoj MHP.

Mimořádně závažnou skutečností je, že MHP se uplatňuje za všech okolností ­ na aplikaci MHP nemá žádný vliv právní povaha použití síly ­ platí stejně v případech legálního i nelegálního použití síly, jakož i v případech, kdy tato klasifikace chybí, platí vždy a pro všechny strany konfliktu. Jedině tak totiž může MHP naplnit svůj úkol, kterým je pouze ochrana obětí konfliktu bez jakýchkoli rozdílu. Aby tato ochrana byla zajištěna musí být MHP ve vztahu k právu na použití síly neutrální.

Stejně tak na aplikaci MHP nemá vliv, zda jeho zásady dodržuje druhá strana konfliktu ­ i v případě jeho porušení protivníkem musí první strana ustanovení MHP dodržovat.

Stručný obsah norem MHP lze nalézt na www stránkách ČČK ­ viz. text "Co je mezinárodní humanitární právo?"

Zpracoval: Dr Marek  J u k l, Ph.D.

Publikováno ve Věstníku ČČK č. 1/2003