Privatizace ozbrojených konfliktů
S termínem uvedeným v titulku se především od konce studené války setkáváme stále
častěji. Co je jím míněno? V současné době ozbrojené síly především západních
zemí ve velké míře využívají služeb soukromých bezpečnostních či vojenských
agentur
zaměřených zejména na střežení svých objektů či infrastruktury, střežení
zadržených osob, k ochraně vojenských činitelů („ochranka“) nebo k zajišťování
výcviku a jiným vojenským službám. Společnosti Kellog, Brown & Root
nebo Military Professional Resources Inc. a jiné bychom nalezli od
Konga, Afghanistánu, Kuvajtu až po Irák. Vždyť jen v Iráku činí počet jejich
příslušníků cca 20 tisíc (!). Tyto společnostmi hospodaří s finančními
prostředky v objemu sta miliard USD ročně…
Přítomnost osob, které vykonávají pro armády určité služby, je stará jako vojska sama. V
historii však se tyto osoby nevměšovaly do činností bezprostředně souvisejících
s (či dokonce představujících) přímou účastí v bojové činnosti.
Z těchto důvodů je nezbytné znát status těchto společností, práva a povinnosti
jejích příslušníků ve světle mezinárodního humanitárního práva. Často se v
tomto ohledu vyskytují určité nejasnosti, přitom však důsledky mohou ohrožovat
lidské životy či mít trestně právní konsekvence.
1. Z hlediska MHP můžeme všechny osoby v zásadě rozlišit
na příslušníky ozbrojených sil a
civilní osoby. Právo na přímou účast na bojové činnosti mají jen kombatanti
(tj. příslušníci ozbrojených sil vyjma zdravotníků a duchovních) a dočasně
též obyvatelstvo bránící zemi před probíhajícím pronikáním cizích vojsk (levé
en masse).
Pro
příslušníky soukromých společností tedy je zcela zásadní, zda jsou do
daných ozbrojených sil (armády) začleněni a stali se tak jejich příslušníky,
nebo nikoli.
2. V případě začlení do ozbrojených sil (které je
však spíše výjimkou, neboť jde proti vlastní myšlence outsourcingu, kdy dané
úkoly plní najatá agentura) se příslušníci společnosti stávají příslušníky
ozbrojených sil a tedy kombatanty, z čehož plyne:
- » mají právo se přímo účastnit bojové účasti (bojovat),
- » jsou legitimním cílem bojové činnosti protivníka a
- » v případě zadržení protivníkem mají nárok na status válečného zajatce.
Připomeňme,
že každá strana konfliktu sama rozhoduje o tom, koho začlení do svých
ozbrojených sil (pomocné vojenské jednotky, bezpečnostní složky apod.)
Musí o tom však uvědomit druhou stranu a vybavit tyto osoby identifikačními
průkazy.
3. V (častějším) případě však příslušníci agentur nejsou
součástí ozbrojených sil – jsou tedy civilními osobami. Proto tedy:
- » nejsou oprávněni přímo se účastnit bojové činnosti
- » nesmí být cílem útoku protivníka s výjimkou doby, kdy by se přímo účastnili bojové činnosti
Jaké
bude jejich postavení v případě zadržení? Pokud opravdu oficiálně doprovázejí
ozbrojené síly, což prokáží příslušným identifikačním dokladem, mají po
zadržení nárok na status válečného zajatce.
To značí, že nemohou být nijak postihováni za svou podporu bojové činnosti
nepřítele, pokud se však přímo nezúčastnili bojové činnosti. Za takovou přímou
účast mohou být trestně stíháni – nejsou kombatanté a tudíž každé
usmrcení nepřítele je vraždou.
Jak
jsme uvedli, neúčastní-li se tyto osoby bojové činnosti, je na ně útok zakázán.
Nicméně fakt, že užívají různé vojensky vyhlížející stejnokroje, může velmi
snadno vést k tomu, že na protivníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby
je za civilisty považoval.
Dalším
problémem je pro ně samo plnění jejich úkolů – např. ostrahy objektů. Jde-li
totiž o vojenský objekt, nemají se u něj, jako civilisté, vyskytovat,
naopak musí být přemístěni jinam a
jejich nadřízení nemají právo ukládat jim, aby u něj setrvali a
dostávali se tak do nebezpečí.
Často
se uvádí, (a bývá to i zahrnuto do statutů agentur či do smluv mezi nimi a
armádou), že určení příslušníku agentury je obranné či že mohou užít
zbraň jen k obraně objektu či osoby. To je ovšem silně zavádějící. Především
MHP vůbec nerozlišuje činnost ofenzivní a defenzivní – násilné akty v
rámci obou označuje jako útok. A jak jsme uvedli, civilisté nemají právo
se takového aktu účastnit. Mohou tedy bránit např. daný objekt proti
kriminálním živlům, nesmí jej však – jakkoli to zní nezvykle – bránit
před útokem protivníkových ozbrojených sil, neboť by se přímo účastnili
bojové činnosti. Nepřítel je naopak oprávněn vyzvat je, aby objekt opustili.
Použití zbraně se zde zužuje jen na akt sebeobrany, tedy na případ, kdy i přes
to, že by se nepříteli prohlásili jako civilisté, tento je chtěl napadnout
(nikoli např. když jej chtěl – i násilně – odvést od vojenského objektu).
4.
Pokud jde o nábor do těchto organizací, je nutno zmínit
jedno z omezení daných IV. Ženevskou úmluvou – tyto agentury jsou jednoznačně
pomocné síly, ne-li přímo ozbrojené síly, okupanta. V tomto případě MHP
zakazuje na okupovaných územích jakýkoli nátlak či i jen propagaci směřující
k náboru dobrovolníků.
5. Kromě popsaných alternativ se nabízí ještě další. Tou
je situace, kdy příslušník agentury je žoldnéřem (mercenaire).
Žoldnéřem je osoba najatá
za účelem boje, účastnící se boje, motivovaná finančně (vyšší odměna, než
příslušníci dané armády), není občanem ani jedné ze stran konfliktu, není
příslušníkem armády dané bojující strany a není příslušníkem vojenské mise.
Taková osoba nemá status kombatanta ani válečného zajatce se všemi výše
uvedenými důsledky. V případě zadržení má jen práva dle tzv. Základních
záruk.
MHP samo žoldnéřství nezakazuje, pouze umožňuje na jejich bojovou činnost
nahlížet jako na neoprávněnou a konkrétní skutky pak trestně stíhat (vražda
apod.), což je stejné, jako u osob v odst. 3. Nicméně je zde jeden rozdíl. V
mezinárodním právu existují totiž dvě úmluvy směřující proti žoldnéřství,
jakožto institutu, a postihující ty, pro které se vraždění stalo povoláním.
Obě tyto úmluvy byly přijaty po přijetí I. Dodatkového protokolu a v zásadě
přebírají jeho definici žoldnéře.
Smluvní strany těchto úmluv tedy potrestají každého žoldnéře i za prostý
fakt žoldnéřství, tedy i v případě, kdy dotyčný nikoho nezabil, nezranil
ani nezničil nepřátelský majetek. Počet smluvních stran není velký.
6. Závěrem se jen dotkněme aplikace MHP a postihu za
jeho porušení. Vzhledem k tomu, že povinnosti z MHP se vztahují na všechny
osoby, jsou příslušníci agentur povinni vždy ustanovení MHP dodržovat bez
ohledu na to, do které ze skupin popsaných v odstavcích 2, 3 a 5 náleží, a
porušení norem MHP je taktéž ve všech případech postižitelné. Pokud jde o odpovědnost
státu, tento odpovídá jak za činy, kterých se dopustili příslušníci jeho
ozbrojených síl, tak i za činy, kterých se dopustili příslušníci uvedených
agentur.
Odpovědnost za vzniklé újmy vzniká přirozeně i agenturám a jejich vedoucím
pracovníkům dle známých zásad odpovědnosti za porušení MHP.
» Souvisí s tématem: Soukromé vojenské a bezpečností společnosti
©
Dr. Marek Jukl, Ph.D., 2007
Publikováno In ONDŘEJ Jan, ŠTURMA Pavel (eds.). Bezpečnost organizací, mezinárodní bezpečnost a
mezinárodní humanitární právo. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2008, 291-297