Privatizace ozbrojených konfliktů

S termínem uvedeným v titulku se především od konce studené války setkáváme stále častěji. Co je jím míněno? V současné době ozbrojené síly především západních zemí ve velké míře využívají služeb soukromých bezpečnostních či vojenských agentur[1] zaměřených zejména na střežení svých objektů či infrastruktury, střežení zadržených osob, k ochraně vojenských činitelů („ochranka“) nebo k zajišťování výcviku a jiným vojenským službám. Společnosti Kellog, Brown & Root nebo Military Professional Resources Inc. a jiné bychom nalezli od Konga, Afghanistánu, Kuvajtu až po Irák. Vždyť jen v Iráku činí počet jejich příslušníků cca 20 tisíc (!). Tyto společnostmi hospodaří s finančními prostředky v objemu sta miliard USD ročně…


Přítomnost osob, které vykonávají pro armády určité služby, je stará jako vojska sama. V historii však se tyto osoby nevměšovaly do činností bezprostředně souvisejících s (či dokonce představujících) přímou účastí v bojové činnosti.


Z těchto důvodů je nezbytné znát status těchto společností, práva a povinnosti jejích příslušníků ve světle mezinárodního humanitárního práva. Často se v tomto ohledu vyskytují určité nejasnosti, přitom však důsledky mohou ohrožovat lidské životy či mít trestně právní konsekvence.

1.         Z hlediska MHP můžeme všechny osoby v zásadě rozlišit na příslušníky ozbrojených sil[2] a civilní osoby. Právo na přímou účast na bojové činnosti mají jen kombatanti[3] (tj. příslušníci ozbrojených sil vyjma zdravotníků a duchovních) a dočasně též obyvatelstvo bránící zemi před probíhajícím pronikáním cizích vojsk (levé en masse).

Pro příslušníky soukromých společností tedy je zcela zásadní, zda jsou do daných ozbrojených sil (armády) začleněni a stali se tak jejich příslušníky[4], nebo nikoli.

2.         V případě začlení do ozbrojených sil (které je však spíše výjimkou, neboť jde proti vlastní myšlence outsourcingu, kdy dané úkoly plní najatá agentura) se příslušníci společnosti stávají příslušníky ozbrojených sil a tedy kombatanty, z čehož plyne:

  • » mají právo se přímo účastnit bojové účasti (bojovat),
  • » jsou legitimním cílem bojové činnosti protivníka a
  • » v případě zadržení protivníkem mají nárok na status válečného zajatce.

Připomeňme, že každá strana konfliktu sama rozhoduje o tom, koho začlení do svých ozbrojených sil (pomocné vojenské jednotky, bezpečnostní složky apod.)[5] Musí o tom však uvědomit druhou stranu a vybavit tyto osoby identifikačními průkazy.

3.         V (častějším) případě však příslušníci agentur nejsou součástí ozbrojených sil – jsou tedy civilními osobami. Proto tedy:

  • » nejsou oprávněni přímo se účastnit bojové činnosti

  • » nesmí být cílem útoku protivníka s výjimkou doby, kdy by se přímo účastnili bojové činnosti

Jaké bude jejich postavení v případě zadržení? Pokud opravdu oficiálně doprovázejí ozbrojené síly, což prokáží příslušným identifikačním dokladem, mají po zadržení nárok na status válečného zajatce[6]. To značí, že nemohou být nijak postihováni za svou podporu bojové činnosti nepřítele, pokud se však přímo nezúčastnili bojové činnosti. Za takovou přímou účast mohou být trestně stíháni – nejsou kombatanté a tudíž každé usmrcení nepřítele je vraždou[7].

Jak jsme uvedli, neúčastní-li se tyto osoby bojové činnosti, je na ně útok zakázán. Nicméně fakt, že užívají různé vojensky vyhlížející stejnokroje, může velmi snadno vést k tomu, že na protivníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby je za civilisty považoval.

Dalším problémem je pro ně samo plnění jejich úkolů – např. ostrahy objektů. Jde-li totiž o vojenský objekt, nemají se u něj, jako civilisté, vyskytovat, naopak musí být přemístěni jinam[8] a jejich nadřízení nemají právo ukládat jim, aby u něj setrvali a dostávali se tak do nebezpečí.

Často se uvádí, (a bývá to i zahrnuto do statutů agentur či do smluv mezi nimi a armádou), že určení příslušníku agentury je obranné či že mohou užít zbraň jen k obraně objektu či osoby. To je ovšem silně zavádějící. Především MHP vůbec nerozlišuje činnost ofenzivní a defenzivní – násilné akty v rámci obou označuje jako útok. A jak jsme uvedli, civilisté nemají právo se takového aktu účastnit. Mohou tedy bránit např. daný objekt proti kriminálním živlům, nesmí jej však – jakkoli to zní nezvykle – bránit před útokem protivníkových ozbrojených sil, neboť by se přímo účastnili bojové činnosti. Nepřítel je naopak oprávněn vyzvat je, aby objekt opustili. Použití zbraně se zde zužuje jen na akt sebeobrany, tedy na případ, kdy i přes to, že by se nepříteli prohlásili jako civilisté, tento je chtěl napadnout (nikoli např. když jej chtěl – i násilně – odvést od vojenského objektu).

4.         Pokud jde o nábor do těchto organizací, je nutno zmínit jedno z omezení daných IV. Ženevskou úmluvou – tyto agentury jsou jednoznačně pomocné síly, ne-li přímo ozbrojené síly, okupanta. V tomto případě MHP zakazuje na okupovaných územích jakýkoli nátlak či i jen propagaci směřující k náboru dobrovolníků.

5.         Kromě popsaných alternativ se nabízí ještě další. Tou je situace, kdy příslušník agentury je žoldnéřem (mercenaire). Žoldnéřem je osoba[9] najatá za účelem boje, účastnící se boje, motivovaná finančně (vyšší odměna, než příslušníci dané armády), není občanem ani jedné ze stran konfliktu, není příslušníkem armády dané bojující strany a není příslušníkem vojenské mise. Taková osoba nemá status kombatanta ani válečného zajatce se všemi výše uvedenými důsledky. V případě zadržení má jen práva dle tzv. Základních záruk[10].

MHP samo žoldnéřství nezakazuje, pouze umožňuje na jejich bojovou činnost nahlížet jako na neoprávněnou a konkrétní skutky pak trestně stíhat (vražda apod.), což je stejné, jako u osob v odst. 3. Nicméně je zde jeden rozdíl. V mezinárodním právu existují totiž dvě úmluvy směřující proti žoldnéřství, jakožto institutu, a postihující ty, pro které se vraždění stalo povoláním[11]. Obě tyto úmluvy byly přijaty po přijetí I. Dodatkového protokolu a v zásadě přebírají jeho definici žoldnéře[12]. Smluvní strany těchto úmluv tedy potrestají každého žoldnéře i za prostý fakt žoldnéřství, tedy i v případě, kdy dotyčný nikoho nezabil, nezranil ani nezničil nepřátelský majetek. Počet smluvních stran není velký.

6.         Závěrem se jen dotkněme aplikace MHP a postihu za jeho porušení. Vzhledem k tomu, že povinnosti z MHP se vztahují na všechny osoby, jsou příslušníci agentur povinni vždy ustanovení MHP dodržovat bez ohledu na to, do které ze skupin popsaných v odstavcích 2, 3 a 5 náleží, a porušení norem MHP je taktéž ve všech případech postižitelné. Pokud jde o odpovědnost státu, tento odpovídá jak za činy, kterých se dopustili příslušníci jeho ozbrojených síl, tak i za činy, kterých se dopustili příslušníci uvedených agentur[13]. Odpovědnost za vzniklé újmy vzniká přirozeně i agenturám a jejich vedoucím pracovníkům dle známých zásad odpovědnosti za porušení MHP.[14]

 

» Souvisí s tématem: Soukromé vojenské a bezpečností společnosti


 

© Dr. Marek Jukl, Ph.D., 2007
Publikováno In ONDŘEJ Jan, ŠTURMA Pavel (eds.). Bezpečnost organizací, mezinárodní bezpečnost a mezinárodní humanitární právo. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2008, 291-297


[1] private security companies a private military companies; termín military, přeložen jako vojenský, označuje, že jejich aktivity jsou ve vztahu k činnostem armád, nikoli, že by se mělo jednat o vojáky, jak uvidíme dále. Budeme hovořit souhrnně o sokromých společnostech (agenturách)

[2] zahrnují jak tzv. pravidelné armády tak i partyzánské jednotky – viz I. Dodatkový protokol k ŽÚ, čl. 43, a III. ŽÚ, čl. 4

[3] přesněji vzato, není-li jejich status neutralizován, jako např. u vojenských jednotek CO, nebo nejsou-li válečnými zajatci

[4] MHP rozumí příslušníkem ozbrojených sil ty, kteří jsou určeni k boji a dále vojenské zdravotníky a duchovní. Tedy to, že je někdo zaměstnancem dané armády, nemusí znamenat, že by byl z toho titulu příslušníkem ozbrojených sil (viz „občanský zaměstnanec AČR“)!

[5] viz I. Dodatkový protokol k ŽÚ, čl. 43 odst. 3

[6] srv. III. ŽÚ, čl. 4A odst. 4 – osoby doprovázející ozbrojené síly, nejsou však přímo jejich součástí, jako …  příslušníci pracovních jednotek a služeb …

[7] Zde je účelné objasnit pojem přímá účast na bojové činnosti – je jí každý akt, který svou povahou nebo účelem pravděpodobně způsobí bezprostřední škodu osobám či zařízením nepřátelských ozbr.sil. Pojem přímá / aktivní účast na nepřátelství je synonymem.

Přímou účastí je tedy vedení střelby z jakékoli zbraně, odpalování náloží či obsluha zbraňových systému (i na dálku), ale i radiolokátoru apod. Přímou účastí však není práce v muniční továrně, výcvik armády či přeprava vojenského materiálu – i tyto činnosti sice podporují bojovou činnost, působí nepříteli škodu, ale nikoli bezprostředně.

Osoba neoprávněně se účastnící bojové činnosti bývá označována jako unlawful či unlegal combatant. V češtině bychom mohli hovořit o nelegálních bojovnících, tedy bojovníky bychom dělili na kombatanty a bojovníky nelegální.

[8] viz I. Dodatkový protokol k ŽÚ, čl. 58 

[9] viz I. Dodatkový protokol, čl. 47

[10] viz I. Dodatkový protokol, čl. 75

[11] Úmluva Organizace Africké jednoty o potírání žoldnéřství (1977, 26 sml. stran)

    Mezinárodní úmluva OSN proti náboru, užívání, financování a výcviku žoldnéřů (1989, 30 sml. str.)

    ČR není smluvní stranou.

[12] Úmluva OSN ale nepožaduje, aby se skutečně účastnil boje

[13] viz např. společný čl. 1 ŽÚ či norma obyčojového MHP č. 139

[14] viz např. VI. skupina obyčejových norem MHP