Čím je Mezinárodní trestní soud?

V červnu 1998 bylo na diplomatické konferenci konané v Římě rozhodnuto o ustavení Mezinárodního trestního soudu (International Criminal Court - ICC) - byl přijat tzv. Římský statut Mezinárodního trestního soudu, což je mnohostranná mezinárodní smlouva, která především zakotvuje pravomoce Soudu, vymezuje trestné činy, které pod jeho jurisdikci spadají a upravuje také orgány soudu a procesní pravidla pro řízení před soudem. K 1.7.2002 vstoupil Statut v platnost a došlo tak de iure ke vzniku Soudu, který v Haagu de facto zahájil činnost počátkem roku 2003.

Mezinárodní trestní soud je stálým soudním orgánem a zaplňuje tak mezeru v trestním soudnictví OSN (o jeho vzniku se uvažovalo již při vzniku OSN v r.1945). Pod jeho pravomoc náleží stíhat nejzávažnější trestné činy: válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, genocidium a zločin agrese spáchané po 1.7.2002. Doposud tyto zločiny na mezinárodní úrovni stíhaly pouze tribunály ustavované ad hoc (např. Mezinárodní trestní soud pro bývalou Jugoslavii, či z historie známý Norimberský tribunál), a nebo mezinárodní společenství vynucovalo na jednotlivých státech, aby provinilce stíhaly (nebo je ke stíhání vydaly). Stíhání zločinců tak bývalo někdy dosti nepružné, a proto se mezinárodní společenství rozhodlo ustavit soud stálý, čímž by měla být naplněna důležitá zásada - zásada včasného stíhání porušitele práva.

Definice uvedených zločinů vychází z již platných mezinárodních smluv (např. Ženevské úmluvy) [1] a opírá se rovněž o Chartu OSN. Svou soudní pravomoc vykonává soud nikoli nad státy, ale na základě individuální trestní odpovědnosti - nad občany smluvních stran nebo nad občany, kteří se protiprávního jednání dopustí na území některé smluvní strany. I stát, který není smluvní stranou, může z vlastního rozhodnutí přijmout pravomoc soudu nad konkrétním zločinem. Dále může soud stíhat zločiny spáchané kýmkoli a kdekoli, požádá-li jej o to Rada bezpečnosti OSN. Stíhání je však zahájeno teprve až po té, co daný stát není sám schopen nebo ochoten stíhat konkrétní osobu před svými národními soudy (tedy pokud nedodrží svůj závazek plynoucí např. z Ženevských úmluv - dle nich jsou státy povinny stíhat každého, bez ohledu na jeho státní příslušnost, kdo se dopustí válečného zločinu [2] ) - tzv. princip komplementarity. V rámci akcí na ochranu míru může Rada bezpečnosti uložit Soudu nezahajovat po určitou dobu stíhání (např. proti příslušníkům jednotek majících mandát OSN) - to ovšem neznamená, že by zanikla trestnost případných zločinů, jde jen o odklad stíhání.

Smluvními stranami je již 123 států světa (2022) - ratifikovaly jej např. všechny státy Evropské unie (ČR jako poslední).

Proti ustavení soudu zpočátku dosti ostře vystupovaly USA [3], přičemž svůj postup zdůvodňovaly obavou o stíhání svých občanů účastnících se akcí k obnovení míru s mandátem OSN (což však Statut soudu řeší - viz výše). Po té, co Statut vstoupil v platnost usilovaly USA o uzavření dvoustranných dohod, v nichž by se jednotlivé země zavázaly nevydat Soudu občany USA. Takové dohody v září 2002 odsoudilo jako protiprávní Parlamentní shromáždění Rady Evropy i Evropský parlament [4]

ČR podepsala Římský statut již 13.4.1999, nicméně souhlas s ratifikací vyslovil Parlament ČR až v r. 2008 (Senát PČR dne 16.7.2008 a Poslanecká sněmovna 29.10.2008. V období oněch devíti let byly různé překážky (krom nevyřčených výhrad politických) spatřovány např. ve vydávání občanů ČR ke stíhání, v imunitách ústavních činitelů či právu hlavy státu udělovat amnestii. Proto také vláda při prvním předložení Statutu Parlamenty (2002) současně navrhla i změny Ústavy ČR, které však Parlament odmítl. Nakonec převážil názor, že ústavních změn netřeba.

Český červený kříž v intencích stanoviska a aktivit Mezinárodního výboru Červeného kříže (jehož delegace v ČR se státními představiteli o ratifikaci také jednala) zastává názor, že ratifikace Římského statutu je prospěšná pro posílení respektu k základním normám humanitárního práva. ČČK se stal členem České koalice pro Mezinárodní trestní soud (jejími členy jsou dále Amnesty International ČR, Společnost Člověk v tísni a Liga lidských práv), která se snažila působit na veřejnost i politiky a nakonec se jí podařilo přispět k získání podpory pro ratifikaci Statutu.

Úsilí o ratifikaci Římského statutu bylo v ČR úspěšně završeno dne 8. července 2009, kdy jej ratifikoval prezident republiky. Pro ČR pak vstoupil v platnost dnem 1.10.2009, kdy se naše republika stala v pořadí 110. smluvní stranou Statutu a zařadila se tak mezi státy, které sdílí přesvědčení, že Mezinárodní trestní soud může přispět k prosazení dokonalejšího stíhání pachatelů nejzávažnějších zločinů podle mezinárodního práva.

Otázkou však stále zůstavá rezervované stanovisko velmocí, jakými jsou USA, Čína nebo Rusko...

Změny Římského statutu

Na přelomu května a června 2010 se v ugandské Kampale konala Revizní konference Římského statutu, která přijala některé jeho změny.

Jednalo se jednak o změnu čl. 8 - rozšíření okruhu stíhaných válečných zločinů v nemezinárodním ozbrojeném konfliktu o zločin používání rozšiřujících se nebo zplošťujících se střel, zločin užívání otravných zbraní a zločin užívání jedovatých, dusivých a podobných plynů, kapalin či prostředků, který již byl ve statutu zahrnut, ale jen pro konflikty mezinárodní - změna byla přijata 10.6.2010 (dosud do jurisdikce soudu patřilo porušení těchto zákazů jen v mezinárodních ozbrojených konfliktech).

Významnou skutečností se stalo to, že Římský statut byl také doplněn o definici zločinu agrese (jehož vymezení do něj nebylo v r. 1998 zahrnuto) - změna přijata 11.6.2010. Je jím jednání osoby směřující k rozpoutání války, která je v rozporu s normami mezinárodního práva (útočný čin). Jednání byla velmi složitá a přinesla i některé omezující kompromisy pro zahájení trestního stíhání (např. soud bude vykonávat jurisdikci jen nad státními příslušníky smluvních stran), dále to, že o výkonu jurisdikce nad tímto zločinem se musí usnést shromáždění smluvních stran po 1.1.2017 - k tomu došlo 14.12.2017 s účinností od 17.07.2018. Sama definice útočného činu není nová, mezinárodní právo ji obsahuje přinejmenším od r. 1974, kdy Valné shromáždění OSN jednomyslně přijalo rezoluci č. 3314 (XXIX); na tuto definici se nově zavedený článek Římského statutu výslovně odvolává.

Česká republika uložila ratifikační listiny "Kampalských změn" u generálního tajemníka OSN (depozitáře) dne 12.3.2015; platnosti pro ČR tyto změny nabyly jeden rok poté.

Další změny Římského statutu byly přijaty v letech 2017 a 2019 a opět se týkaly čl. 8 - rozšíření okruhu válečných zločinů - v případě mezinárodních i nemezinárodních konfliktů byl doplněn o zločiny použití biologických zbraní, zbraní produkující střepiny nezjistitelné RTG zářením a laserových oslepujících zbraní. V případě nemezinárodních konfliktů byl čl. 8 doplněn o zločin vyhladovění civilního obyvatelstva jako metody boje (v případě mezinárodních konfliktů již byl tento zločin obsažen). Česká republika již všechny uvedené změny čl. 8 ratifikovala až na zločin vyhladovění, který byl předmětem teprve poslední změny v r. 2019.

Souvisí s tématem:
Mezinárodní trestní soudnictví a ČR

[1]na definici válečných zločinů (vážných porušení mezinárodního humanitárního práva) se významně podílel MV ČK. Není bez zajímavosti, že tak došlo k dalšímu rozvoji MHP - v případě "vnitrostátních" konfliktů" se posiluje ochrana jejich obětí - např. stupeň ochrany poskytovaný II.Dodatkovým protokolem musí být poskytována i v případě konfliktu, kdy ani jedna ze stran konfliktu není státní mocí (srv. s definicí "konfliktu typu C" ve Stručném přehledu Ženevských úmluv), což navrhoval MV ČK již na diplomatické konferenci, na níž byly r. 1977 přijaty Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám.

[2] viz stať o stíhání porušení ŽÚ na této www stránce

[3] V roce 2002 vlády USA a Izraele oficiálně prohlásily, že ačkoli Statut podepsaly, nemají v úmyslu jej ratifikovat. V r.2006 však USA svůj kritický přístup zmírnily, jak ukazuje např. rozhodnutí RB OSN o svěření stíhání zločinů v Darfúru tomuto soudu, či v poslední době opouštění od uplatňovaní dříve běžných sankcí proti zemím, které Římský statut ratifikovaly.

[4] Země, která je signatářem Statutu by se uzavřením takové dohody dopustila porušení mezinárodního práva (Vídeňské úmluvy o smluvním právu).

(c) Marek Jukl (2003, aktualizováno 2009, 2010, 2015, 2019)