Od založení ČSČK po léta druhé světové války

Stranou nezůstala ani pomoc při živelních pohromách a na sklonku 30. let také zdravotní část přípravy obyvatelstva k civilní obraně. Tento výčet činností není úplný, např. již za první republiky pomáhal ČSČK ve spolupráci s čs. zastupitelskými úřady našim občanům, kteří se v zahraničí ocitli v nouzi.

Sociálně zdravotní aktivity ČSČK měly větší rozsah i význam na Slovensku a Podkarpatské Rusi, neboť v uherské části monarchie byl zájem státu o úroveň veřejné zdravotní a sociální péče mnohem nižší, a ČSČK, věren svému poslání pomocné organizace veřejné správy na poli sociálním, zdravotním a humanitárním, tak novým čs. orgánům, pomáhal tento rozdíl vyrovnávat.

Novinkou byla také práce s dětmi a mládeží představovaná Dorostem ČSČK nebo tzv. Mírové slavnosti, které daly vzniknout Světovému dni Červeného kříže.

Nástrojem ČSČK v oblasti prevence byly Zdravotní poradny ČSČK. Byly členěny podle odborností a chorob, zvláštní poradny byly zaměřeny na děti. Kromě zdravotní výchovy poskytovaly i drobné zdravotní úkony – injekce, výplachy, trhání a plombování zubů aj.Na Slovensku zakládal ČSČK také poradny ČSČK pro matky a děti. Zvláštní poradny byly zřízeny pro nemocné TBC. Důležitou činností na poli prevence, ale i domácí ošetřovatelské péče byly tzv. Sestry navštěvovatelky ČSČK.

Významnou v řadě zdravotnických zařízení ČSČK byla (a je) Dětská odborná léčebna Ch. G. Masarykové v Bukovanech. Je umístěna v zámku ze 14. století, který r. 1925 odkoupil ČSČK od rodu Schwarzenbergů a v roce 1931 zde zahájil provoz. Po nuceném rozpuštění ČSČK v roce 1940 zámek konfiskovali Němci. Po válce zde ČSČK opět obnovil provoz, ale v roce 1949 byla léčebna znárodněna. Stát ji provozoval až do roku 1994, kdy byla navrácena Červenému kříži – tentokráte již ČČK. Léčí se zde především děti s onemocněními dýchacích cest, nosohltanu, vedlejších dutin nosních, hrtanu, průdušek, plic, dále děti s alergickými rýmami, astmatem, vrozenými i získanými poruchami obranyschopnosti a alergickými chorobami kůže.

Dalším zdravotnickým zařízením ČSČK bylo Sanatorium ČSČK v Praze v Žitné ulici, které ČSČK převzal od Vlasteneckého pomocného spolku. Od svých předchůdců také převzal a dále provozoval také nemocnici Tatra ve Spišské Sobotě. V Novém Smokovci ve Vysokých Tatrách otevřel v roce 1924 ČSČK Tuberkulózní preventorium ČSČK pro děti ohrožené TBC – mělo u nich předejít propuknutí nemoci. V roce 1938 v oblasti poskytování zdravotní péče ČSČK disponoval již 49 vlastními ústavy o 3 452 lůžkách.

ČSČK disponoval rovněž zdravotnickým vlakem (nejprve od Amerického ČK, později vlastním). Byl používán při likvidaci epidemie skvrnitého tyfu na Podkarpatské Rusi. Používal se také v rámci vojenských cvičení. V případě války bylo počítáno s jeho využitím při činnosti ČSČK jako pomocné složky vojenské zdravotnické služby. K dispozici měl ČSČK i dvě sanitní letadla, které mu věnovala Masarykova letecká liga.

ČSČK se, jako jeho předchůdci, zabýval jak přípravou profesionálního zdravotnického personálu (ČSČK např. převzal a dále provozoval ošetřovatelskou školu v Praze v Ječné ulici. Obsah i metody výuky vycházely ze zkušeností Amerického červeného kříže, jehož sestry po určitou dobu výuku přímo vedly), tak dobrovolných zdravotníků a ošetřovatelek, stejně jako šířením znalostí ošetřovatelství mezi veřejností.

Významným zařízením ČSČK na Slovensku byl Ústav M. R. Štefánika v Turčianskom Svätom Martine otevřený v roce 1926. Součástí ústavu byla první vyšší sociálně zdravotní škola na Slovensku a Župný ústav pre vzdelávanie učiteliek ženských odborných škôl. Po válce byl ústav zestátněn. V 90. letech byl ČSČK navrácen a dodnes v něm sídlí Střední zdravotnická škola M. R. Štefánika.

ČSČK rozvinul myšlenku samaritánské služby a od r. 1925 budoval síť stanic automobilové záchranné služby v celé ČSR, předchůdkyni dnešní zdravotnické záchranné služby. Její rozvoj byl úspěšný a když byla v roce 1952 zestátněna, jednalo se již o 392 záchranných stanic a 804 sanitek. Zajímavostí je, že na řadě převzatých budov zůstalo po desetiletí zachováno původní označení červeným křížem a v případě sanitek se jejich označení znakem Červeného kříže dokonce stalo normou i pro nová vozidla, kterou ukončil až rozpad jednotného zdravotnictví po roce 1990.

Výcvik zdravotnického personálu prováděl ČSČK také na základě požadavků Ministerstva národní obrany. Takto vyškolené ošetřovatelky by v případě války doplňovaly profesionální zdravotnický personál. V případě mobilizace měl ČSČK dodat 4 000 dobrovolných sester.

Posláním národních společností Červeného kříže je výchova obyvatelstva v oblasti první pomoci. V době, o níž hovoříme, se lidé v mnohem větší míře než dnes léčili doma, a to i v případech, kdy jsou dnes hospitalizováni. Znalost a dovednost péče o nemocného v domácnosti tak byla v kurzech Červeného kříže pro obyvatelstvo zastoupena zcela zásadně. Navíc jsou tyto dovednosti využitelné i při živelních pohromách či válkách.

V oblasti humanitárních činností se ČSČK snažil zlepšovat postavení sociálně slabých skupin obyvatelstva, především po propuknutí velké hospodářské krize po roce 1929. Nouzově stravoval nezaměstnané, pořádal prázdninové pobyty pro sociálně slabé děti, zajišťoval nemajetným zdravotní péči, pečoval o sirotky, pomáhal vystěhovalcům apod.

Jedním z úkolů Červeného kříže je také zdravotní výchova obyvatelstva. Základy péče o tělo, základní hygienické a výživové návyky je třeba vštěpovat již v dětském věku. Znalosti běžného obyvatelstva v novém státě však nebyly na odpovídající úrovni a součástí prevence(nejen) infekčních nemocí bylo ustavení „školní organizace ČSČK“ pod názvem Dorost ČSČK.

Od roku 1921 byl v ČSR slaven třídenní Velikonoční mír Červeného kříže, u jehož zrodu stála Alice Masaryková. Měl připomenout oběti válek a povznést národ nad hašteření, kterého byla (a je) politika plna, k vyšším hodnotám – ideálu humanity Červeného kříže. 

Mír ČSČK byl vyhlašován na Bílou sobotu. Hlavní oslava Velikonočního míru probíhala v Parlamentu za účasti nejvyšších státních představitelů. Tato myšlenka zaujala i ústředí Mezinárodního červeného kříže – vypukla však druhá světová válka a teprve po ní došla tato myšlenka celosvětové: v r. 1946 bylo rozhodnuto stanovit jedno společné datum, kdy by všechny národní společnosti slavily Mezinárodní den Červeného kříže. Tímto dnem, nezávisle na různosti náboženství, se stal 8. květen, výroční den narození Henriho Dunanta. Poprvé byl slaven u příležitosti jeho nedožitých 120. narozenin – roku 1948. U nás byla naopak tradice Velikonočních mírů ČSČK přerušena – naposledy se slavil v roce 1950. Později byl sice připomínán pod novým názvem, avšak tradice jeho oslav včetně slavnostního shromáždění v Parlamentu ČR byla plně obnovena až v roce 2000, odkdy je pravidelně slaven v Senátu Parlamentu ČR pod patronací jeho předsedy.

Mnichov 1938

Odnětí přibližně jedné třetiny čs. území po zářijové tzv. Mnichovské konferenci čtyř velmocí roku 1938 mělo kromě hospodářských a politických i vážné dopady sociální – ČSČK se musel postarat se o desetitisíce obyvatel, kteří museli území postoupená (nejen) Německu opouštět často jen s minimem osobních věcí.

Co však ČSČK ovlivnit nemohl, byla atmosféra, která se v ČSR začala po Mnichovu rychle měnit. Bylo odmítáno téměř vše, co bylo spojeno s TGM či Edvardem Benešem. A nyní doplácel i ČSČK na své spojení s rodinami obou prezidentů, nevybíravé útoky tisku a veřejnosti směřovaly především proti Alici Masarykové – aby uchránila ČSČK, své životní dílo, rozhodla se v listopadu 1938 rezignovat. Její rezignaci Výkonný výbor ČSČK odmítl a teprve, když na ní výslovně trvala, přijal ji 7. prosince 1938. Po vyhlášení protektorátu pak PhDr. Alice Masaryková odletěla 1. 4. 1939 do exilu.

(pokračování)

---

Text je převzat ze seriálu Novin Červeného kříže 100 let ČSČK a ČČK - II. díl - číslo 1/2020