ČSČK mezi Únorem a Listopadem

Předělem v poválečné historii ČSČK, stejně jako celé naší republiky, byly únorové události v roce 1948, kdy se moci ve státě chopila KSČ. Nástrojem, který měl převzetí moci usnadnit, ať již ve státních či soukromých institucích, byly tzv. akční výbory Národní fronty. Vytvářely je zdola zastánci nového režimu. Samozřejmě snahou mnohdy bylo, aby jejich složení dané instituci jen umožnilo navenek vytvořit dojem loajality. Bylo tomu tak i v ČSČK. Předsedou akčního výboru se stal gen. Alois Vicherek. Ten také po červnové volbě Klementa Gottwalda prezidentem jej spolu s delegací ČSČK navštívil a formálně jej požádal o převzetí záštity nad ČSČK. Doba tehdy žádala od všech organizací projevy podpory novému lidově demokratickému režimu. Při zmíněné návštěvě u prezidenta republiky mu generál Vicherek předal dokument v tomto duchu. Vyhnul se v něm však jakékoli podpoře nové politické linie a zaměřil se vcelku neškodně jen takříkajíc na podporu prací, zejména při blížících se národních žních, při nichž dobrovolné sestry ČSČK zajistí ošetřování a zdravotnickou službu v jeslích pro děti matek zaměstnaných při žňových pracích.

Alice Masaryková v prosinci 1948 odcestovala do Švýcarska, odkud pokračovala do USA, kde až do své smrti (1966) žila a odkud promlouvala na radiových vlnách. Do vlasti vrátila v roce 1994 – za účasti Českého červeného kříže spočinula urna s jejím popelem v rodinném hrobu Masarykových na hřbitově v Lánech. ČČK se k odkazu „předsedkyně-zakladatelky“ stále hlásí. Symbolické propojení těch nejlepších z ČČK s naší zakladatelkou představuje medaile Alice Masarykové, nejvyšší ocenění práce v ČČK.

Ačkoli se generál Vicherek snažil vystupovat navenek loajálně a zachovat konformitu ČSČK s mezinárodně danými principy Červeného kříže, byl nakonec donucen z funkce předsedy ČSČK v polovině roku 1950 odejít.

Období po únoru 1948 znamená pro ČSČK podstatnou změnu – řada jeho tradičních činností mu byla odebrána a přišel o svou ekonomickou samostatnost. Na druhou stranu se jeho zbývající činnosti (např. výuka první pomoci) masově rozvinuly a profiloval se i v činnostech zcela nových (např. dárcovství krve). Realita rozhodně nebyla černobílá.

ČSČK byl začleněn mezi společenské organizace Národní fronty, jako tehdy jediného možného rámce nejen pro politické, ale i pro společenské činnosti.  Tím bylo posíleno zasahování politických orgánů do jeho činnosti a personálních otázek. V oblasti vnitřní organizace muselo dojít k přechodu na organizační soustavu zavedenou u všech tzv. dobrovolných organizací, kterou se ze zákona ČSČK stal od 1. října 1951.

Novou podobu ČSČK kodifikovaly jeho Stanovy, definující ČSČK jako „dobrovolnou lidovou zdravotnickou organisaci“, přijaté roku 1953 v návaznosti na jednání I. sjezdu ČSČK a na zákon č. 60/1952 Sb., o Československém Červeném kříži a o užívání znaku, odznaku a názvu Červeného kříže.

Je třeba ovšem zdůraznit, že sám uvedený zákon vymezil úkoly a postavení ČSČK v zásadě v souladu s mezinárodními závazky ČSR a zvyklostmi Mezinárodního červeného kříže, a formálně tak naplňoval mezinárodněprávní závazky ČSR jako smluvní strany Ženevských úmluv. Stejně jako celá československá společnost byl ČSČK podřízen kádrové politice KSČ, a to jak v případě volených funkcionářů, tak zaměstnanců. Dle stanov ovšem byly formálně personální záležitosti čistě v jeho kompetenci.

Snahou o posílení tradičních prvků postavení národní společnosti Červeného kříže bylo období Pražského jara. ČSČK se měl stát z pouhé „servisní organizace“ podřízené státu opět jeho spolupracovníkem a partnerem. To se promítlo i do nových Stanov ČSČK přijatých V. mimořádným sjezdem ČSČK v březnu 1969 a vycházejících z etosu roku předchozího. Tyto stanovy již opět zmiňují ČSČK jako součást Mezinárodního červeného kříže a obsahují deklaraci sedmi Základních principů Červeného kříže. ČSČK má také „tlumočit orgánům státní správy zdravotní a sociální stanovisko své i spolupracující veřejnosti a působí v tomto směru i při hájení lidských práv jako oponent a partner státních orgánů“.

Dalším předělem v postavení ČSČK byly listopadové události roku 1989, byť již před nimi docházelo k určitému mírnému uvolnění politického dohledu nad Červeným křížem a formální akcentaci jeho humanitární úlohy, což se projevilo na sjezdech ČSČK na jaře roku 1989. Prvním viditelným důsledkem listopadových událostí byly změny ve vedení ČSČK, novou předsedkyní zvolil ČSČK v prosinci MUDr. Olgu Královou a současně bylo obměněno jeho předsednictvo. I na úrovni české organizace došlo ke změnám, bylo rekonstruováno předsednictvo ČÚV ČSČK a novým předsedou ČÚV ČSČK se v prosinci 1989 stává MUDr. Zdenko Vlk, CSc. (tuto funkci zastával až do rozdělení ČSČK a v roce 1993 se stal prezidentem nově vytvořeného Českého červeného kříže).

Změny v činnostech ČSČK po roce 1948

Došlo k zásadní změně systému zdravotní a sociální péče. Napříště se mělo jednat výhradně o veřejné služby plně zajišťované státem. Do systému jednotného zdravotnictví tak nezapadala zdravotnická zařízení ani zařízení sociální péče Československého červeného kříže. Uvedené činnosti se tedy již od ČSČK nežádaly a tyto činnosti, na nichž v podstatě založil svou dosavadní existenci, mu byly postupně odebírány. ČSČK tak např. roku 1952 předal celou síť Zdravotní záchranné služby ČSČK, podobně bylo naloženo se sanatorii a dalšími zdravotnickými i sociálními zařízeními, sociální a zdravotnické školy ČSČK rovněž převzal stát. Síť uvedených ústavů a zařízení byla přitom budována po celé období první republiky a obnovena po druhé světové válce.

Počínaje odevzdáním Zdravotní záchranné služby státu nastal schodek v hospodaření ČSČK a byl nadále pokrýván státní dotací, čehož do roku 1952 nebývalo třeba – uveďme několik čísel: v roce 1973 počítal rozpočet české části ČSČK s výdaji v přepočtu 534 milionů Kč, na straně příjmů pak s 318 mil. Kč a dotací ÚV NF ČSR ve výši 216 mil. Kč (pro srovnání: subjekty ČČK dnes hospodaří s přibližně 390 miliony Kč, státní příspěvek činí cca 9 %). Zajímavé je, že přes jednu čtvrtinu činily výdaje na činnosti související s civilní obranou a brannou výchovou.

Tento proces se ukázal jako nevratný, ani po roce 1990 proto nemohl ČSČK zaujmout takové místo na „trhu“ ve sféře zdravotní či sociální péče, jaké mu náleželo do poúnorových změn, tedy obvyklé u národních společností „na západ“ od našich hranic.

Z úhlu pohledu státní politiky po roce 1948, popsané v minulém díle, již nebylo ani třeba ani charitativních činností ČSČK… A fungování dětských organizací bylo v podstatně státem monopolizováno rovněž.

Posláním ČSČK se tak stalo získávat a cvičit občany pro plnění těchto zdravotnických a sociálních úkolů. Takto vyškolení členové ČSČK byli pak k dispozici síti státních zdravotnických zařízení, především praktických lékařů a napomáhali též orgánům státní zdravotní správy v oboru preventivní a léčební péče, hygienické a protiepidemické péče a podíleli se na zdravotní výchově obyvatelstva. Dále ČSČK školil a organizoval speciální zdravotnické útvary pro zdravotnickou pomoc obyvatelstvu při živelních pohromách a jiných hromadných neštěstích a také při zdravotnickém zabezpečení obrany státu (Zdravotnické družiny ČSČK, později přejmenované na Zdravotnické družiny CO). Počty příslušníků těchto družin a dobrovolných sester, které měly v případě války doplnit zdravotnický personál státu, se počítaly na statisíce. Zdravotníci ČSČK také zabezpečovali (a činí tak i nyní) tisíce různých sportovních či kulturních akcí. Výrazně posílen byl podíl ČSČK ve školení obyvatelstva v první pomoci. Zaměřoval se na děti (kroužky mladých zdravotníků), zaměstnance podniků, řidiče i veřejnost.

Tyto úkoly byly samozřejmě zcela v souladu s posláním národních společností Červeného kříže, avšak při současném vynětí zdravotnických, sociálních a dalších zařízení z působnosti ČSČK znamenaly jednostrannou orientaci na sice prospěšné, ale svou povahou v podstatě servisní, činnosti státní zdravotní a sociální správě.

Oblastí, v níž začal ČSČK nově působit, bylo dárcovství krve, které mělo být do budoucna založeno na dárcovství dobrovolném. Usnesením vlády ze dne 7. prosince 1948 byla zřízena Národní transfuzní služba (NTS). Červenému kříži připadl v rámci budovaného státního transfúzního programu úkol náboru dobrovolných dárců a jejich registrace a případná výpomoc při odběrech, zejména výjezdních. K tomu pak od roku 1960 přistoupila propagace dárcovství krve bezpříspěvkového (čestného),kdy dárci neměli požadovat finanční příspěvek do té doby běžně s odběry spojený. Šlo o kampaň vyhlášenou Ligou společností ČK (dnes Mezinárodní federace), k níž se později připojila i WHO. Na tuto snahu navázalo od roku 1964 morální oceňování bezpříspěvkových dárců krve. Provozování transfúzních zařízení však bylo v rukou státu, nikoli ČSČK, v tom byl zásadní rozdíl mezi účastí ČSČK a národních společností „na západ od našich hranic“ – např. Německého či Rakouského červeného kříže, které provozují transfúzní službu v její úplnosti. Znakem NTS se stala modrá holubice na prsou se štítkem s červeným křížem, který symbolizoval účast ČSČK, a nápisem „Národní transfusní služba“. Podíl na náboru (a později i oceňování) dárců krve se stal jedním z hlavních programů ČSČK a zůstal jim i do současnosti.

ČSČK pokračoval ve zdravotní výchově obyvatelstva, kterou zahájil již za první republiky. Zaměřovala se na boj proti úrazovosti, hygienické zásady, hygienu společného stravování, hygienu školního prostředí, boj proti infekčním nemocem, boj proti alkoholismu a jiným toxikomániím, ozdravění životního a pracovního prostředí, racionální výživu, bezplatné dárcovství krve, péči o pitnou vodu a další témata.

Zapomínat nemůžeme ani na pobyty pro zdravotně oslabené děti pořádané od roku 1960 dodnes.

Profesionální pečovatelská služba, jejíž činnost musel ČSČK ukončit, byla nahrazena službou dobrovolných pečovatelek.

Jako součást Mezinárodního červeného kříže byl ČSČK aktivní nadále i v zahraničních pomocích. Šlo především o pomoc materiální určenou sesterským národním společnostem v zemích postižených válkami či přírodními katastrofami. Tato činnost rovněž trvá podnes.

Československá stopa v historii Červeného kříže

Rudolfinum - místo slavnostního zahájení  pražského zasedání Mezinárodního Červeného kříže

Než vstoupíme do „polistopadového období“, zmiňme se ještě o pražské stopě v historii Mezinárodního Červeného kříže. Před Mezinárodní konferencí Červeného kříže plánovanou na rok 1963 (100. výročí jeho založení) se konalo v roce 1961 zasedání Rady guvernérů Ligy společností Červeného kříže a Rada delegátů Červeného kříže. Pro tato zasedání vrcholných orgánů Mezinárodního Červeného kříže byla vybrána Praha, bylo to poprvé, co se zasedání tohoto typu konaly v tzv. východním bloku. Zasedání, včetně přípravných jednání, probíhala 25. září – 7. října 1961 a vybrán pro ně byl pražský hotel International, slavnostní zahajovací ceremoniál se konal v Rudolfinu 30. září. Význam, který byl těmto zasedání přikládán, ilustruje nejen účast vládních představitelů na slavnostním zahájení, ale i přijetí delegace účastníků zasedání prezidentem republiky Antonínem Novotným.

Obě zasedání byla pro Mezinárodní červený kříž významná – na každém z nich můžeme, kromě jiných důležitých, identifikovat rozhodnutí trvalého významu. Na zasedání Ligy společností ČK bylo totiž na návrh Československého červeného kříže přijato další z hesel Mezinárodního červeného kříže. Vedle do té doby jediného hesla pocházejícího z roku 1863 bylo „vzhledem k tomu, že od původní myšlenky Červeného kříže, zrozené na bitevním poli u Solferina a vyjádřené heslem Milosrdenství mezi zbraněmi / Inter Arma Caritas, rozšířilo se mnoho mírových aktivit“ přijato druhé heslo: Humanitou k míru / Per Humanitatem ad Pacem, které měly národní společnosti užívat současně s heslem prvním.

Zasedání Rady delegátů Červeného kříže se zabývalo zásadními otázkami doktríny Červeného kříže – a sice jeho základními principy, které stanovují hodnoty a zásady činnosti a organizace všech složek Mezinárodního ČK. Původní čtveřice principů (předvídavost, solidarita, centralizace, vzájemnost) z r. 1875 byla totiž v průběhu času doplňována a r. 1952 již čítala 25 položek, což již bylo nevyhovující. Významný teoretik mezinárodního humanitárního práva a Červeného kříže profesor Jean Pictet po systematické analýze předložil návrh na novou, pouze sedmiprvkovou soustavu základních principů. Tato soustava měla být projednána uvnitř Červeného kříže ještě před onou Mezinárodní konferencí Červeného kříže, které se účastní vládní delegace států – smluvních stran Ženevských úmluv. Poslední možností tedy bylo pražské zasedání. Rada delegátů ČK tedy diskutovala návrh na nové Pictetovo znění základních principů a po „živé až bouřlivé diskusi, v níž však vládl krásný duch smíření a vzájemného porozumění“ byl nakonec tento důležitý text přijat jednomyslně. Sedm základních principů, jak je známe dnes, tedy humanita – nestrannost – neutralita – nezávislost – dobrovolnost – jednota – univerzalita, bylo tedy na úrovni Mezinárodního červeného kříže schváleno roku 1961 v Praze. Následně byly předloženy k finálnímu rozhodnutí XX. Mezinárodní konferenci Červeného kříže, která se však nakonec nekonala v roce 1963, ale až v roce 1965 ve Vídni.

(pokračování)

---

Text je převzat ze seriálu Novin Červeného kříže 100 let ČSČK a ČČK -  IV. díl - číslo 4/2020, V. díl - číslo 5/2020