Vznik Červeného kříže v českých zemích

Je všeobecně známo, že historie Červeného kříže se začala psát v roce 1863, kdy došlo mezinárodního uznání úsilí Švýcara Henri Dunanta o ustavení mezinárodně působící organizace pomáhající obětem válek – v tu dobu především raněným vojákům. Rok na to byla z iniciativy Červeného kříže přijata první z Ženevských úmluv, která kodifikovala ochranu raněných i zdravotníků v dobách válek a vytvořila Červenému kříži mezinárodněprávní fundament pro jeho činnost.

K ustavení stálé organizace na území českých zemí došlo v roce 1868, kdy vznikl Vlastenecký pomocný spolek (Červeného kříže) pro království České, následovaný v r. 1870 tímže pro markrabství Moravské [+]. Obě tyto organizace působily v rámci říšského svazu „předlitavských“ Červených křížů až do konce první ze světových válek. Pomoci statisícům válečných raněných v tomto konfliktu předcházela jejich činnost mírová, která zahrnovala počátky zdravotnického školství, pomoc při epidemiích cholery či povodních, obecně charitativní aktivity zaměřené na sirotky či vdovy a také personální a materiální přípravu na své možné válečné nasazení pomocné zdravotnické služby armády – zajišťování přepravy raněných a vybavení a rozvinutí tzv. rezervních nemocnic. Červený kříž má tak na našem území již více než jeden a půl století trvající tradici. Protože Mezinárodní výbor Červeného kříže uznává Český červený kříž za pokračovatele obou vlasteneckých spolků, řadíme se tak mezi 192 národní společnosti Mezinárodního hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce na velmi pěkné 13. místo v pořadí dle vzniku.

Zrod Československého červeného kříže

Konec světové války přinesl také vznik republiky Československé a logicky tak znamenal ukončení činnosti rakouské Společnosti Červeného kříže těšící se Nejvyššímu protektorátu rakouského císaře. Majetek spolků Červeného kříže na území Čech, Moravy a Slovenska (ty náležely Uherskému Červenému kříži) zajistil stát. Činnost Červeného kříže však měla a musela pokračovat – špatná zdravotní a sociální situace vyvolaná válkou, na Slovensku navíc spojená již s předválečným zanedbáváním těchto potřeb ze strany uherského státu volala po řešení.

Alice Masaryková viděla poslání Červeného kříže v prevenci a léčbě tuberkulózy, v boji proti hladu a podvýživě, zejména u dětí, ve zdravotní výchově i výchově ošetřovatelek, v provozování sociálních zařízení, hovořila rovněž o výstavbě sanatorií pro chudé či nemajetné. Sociální i hygienické poměry zejména ve východních částech československého státu vyžadovaly rychlou reakci.

Shromáždění se usneslo na návrhu na ustavení Československého červeného kříže (ČSČK) a do jeho čela navrhlo právě PhDr. Alici Masarykovou. To, že byla prezidentovou dcerou, jistě nebylo tím nejdůležitějším, vždyť Alice Masaryková měla v té době za sebou již řadu let práce právě v sociální a zdravotní oblasti. Měla také zkušenosti s prací ve Vlasteneckém pomocném spolku pro Království české, působila i ve zdravotním výboru prozatímního československého parlamentu. Ustavující schůze v Obecním domě se se svými návrhy obrátila na prezidenta republiky, neboť ustavení národní společnosti Červeného kříže vyžaduje uznání ze strany státu.

Prezident republiky písemně reagoval dne 6. února 1919 takto (Spis Kanceláře presidenta republiky č.j. O.34/1919):

Slečna dr. Alice Masaryková v Praze

Uznávaje nutnost vybudování ústřední organisace Č. S. červeného kříže pro oblast celé republiky, jmenuji Tě předsedkyní Č. S. červeného kříže a pověřuji, abys ihned vykonala vše, čeho je třeba ku sorganizování této instituce a k tomu, aby Č. S. červený kříž mohl bezodkladně zahájiti své působení a vejíti ve styk s mezinárodní organisací Červeného kříže na základě Ženevské konvence a dodatečných úmluv mezinárodních.

T. G. Masaryk

Současně Kancelář prezidenta republiky informovala o rozhodnutí prezidenta Ministerstvo vnitra v Praze, které mělo zprávu o jmenování předsedkyně ČSČK uveřejnit.

Dle myšlenek svých zakladatelů měl být ČSČK – v protikladu ke svým předchůdcům – všelidovým spolkem. Od vlasteneckých pomocných spolků pro Království české i pro Moravu převzal majetek a také provozování sociálních a zdravotních zařízení včetně ošetřovatelských škol v Praze a v Brně. Oba spolky se následně rozpustily, avšak řadoví členové vstupovali ve velké míře do ČSČK. Alice Masaryková znalá činnosti Rakouského červeného kříže byla vcelku benevolentní k přechodům řadových členek a členů do ČSČK. Dlužno ovšem podotknout, že byly zaznamenány i problémy, a že na územích s vyšším zastoupením německé a maďarské národnosti bylo ztotožnění s ČSČK nízké, tamější obyvatelstvo jej za svůj nepřijalo po celou první republiku (doloženo je „řešení“ spočívající v zakládání Modrého kříže v německém pohraničí).

Ministerská rada ve své schůzi 15. 7. 1919 uznala ČSČK jako výlučnou pomocnou organizaci vojenské zdravotnické služby, a když republika Československá dne 17. 11. 1919 přistoupila k Ženevské úmluvě o zlepšení osudu raněných a nemocných v polních armádách z 6. 7. 1906, nestálo již nic v cestě oficiálnímu uznání ze strany Mezinárodního výboru Červeného kříže. Dne 1. 12. 1919 se tak Československý červený kříž stal součástí Mezinárodního červeného kříže jako řádně uznaná národní společnost Červeného kříže ve smyslu Ženevské úmluvy.

Organizačně se ČSČK dělil na čtyři divize – českou, moravskoslezskou, slovenskou a podkarpatoruskou. V čele ČSČK stál předseda ČSČK. Aparát ČSČK (Ústřední ředitelství) byl řízen ústředním ředitelem. Podobně jako jeho předchůdci, měl i ČSČK svého protektora (čestného předsedu), kterým byl prezident republiky – po řadě tedy Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a krátce též Emil Hácha.

Předsedkyní ČSČK v době I. republiky byla od února 1919 až do své rezignace v prosinci 1938 PhDr. Alice Masaryková.

(pokračování)

---

Text je převzat ze seriálu Novin Červeného kříže 100 let ČSČK a ČČK - I. díl - číslo 5/2019