Ochrana civilistů a civilních objektů za ozbrojeného konfliktu

Historický vývoj pohledu na přípustnost poškozování protivníka vedl již na konci 19. století k přesvědčení o tom, že násilí v rámci vedení války by mělo být omezeno co možná jen na příslušníky ozbrojených sil (s výjimkou zdravotníků a duchovních) a vojensky důležité objekty. 

Během 20. století zaznamenáváme významný posun v oblasti ochrany civilistů a civilních objektů, který vrcholí zejména rozsáhlou kodifikací mezinárodního humanitárního práva (MHP) v letech 1974-77 přijetím dvou dodatkových protokolů k Ženevským úmluvám z roku 1949, při které dostává smluvní podobu řada obyčejových pravidel.

Přes tento významný pokrok, nazývaný také „novým humanitárním právem“ však nelze hovořit o absolutní imunitě civilistů a civilních objektů za ozbrojeného konfliktu a i při naprostém respektování norem MHP nelze zaručit to, že nedojde ke ztrátám na civilních osobách či civilních objektech. Tato skutečnost, která je odrazem realismu MHP, vyznívá někdy překvapivě, neboť mnozí od MHP očekávají, že těmto ztrátám zcela zabrání.

Pojďme se tedy podrobněji podívat, jak jsou civilisté a civilní objekty chráněny.

Úvodem poznamenejme, že slovo útok znamená jakékoli násilné činy, ať provedené v rámci útoku či obrany. Následující pravidla platí ve všech typech konfliktů (ozbrojené konfrontaci mezi státy i mezi státem a povstalci či nestátními ozbrojenými skupinami navzájem).

Ochrana před útokem a jeho následky

I. Zásada rozlišování

Nejprve si řekněme, kdo jsou vlastně civilisté? Shodnou odpověď přináší jak obyčejové tak smluvní právo: Civilní osoby jsou osoby, které nejsou členy ozbrojených sil.

Za ozbrojené síly považujeme jak tzv. pravidelné armády, tak i různé partyzánské jednotky, dobrovolnické sbory a všechny další organizované ozbrojené skupiny příslušící k dané bojující straně.

V mezinárodním ozbrojeném konfliktu se pro příslušníky ozbrojených sil s výjimkou zdravotníků a duchovních užívá pojem kombatant; jsou oprávněni účastnit se boje.

Základní ochrana civilistů je dána tzv. zásadou rozlišování, která říká, že, pokud jde o osoby, předmětem útoku mohou být pouze příslušníci ozbrojených sil s výjimkou zdravotníků a duchovních. Civilisté cílem útoku být nesmějí.

Důležité ale je, že civilisté nejsou chráněni absolutně – nejsou chráněni v době, kdy se přímo účastní nepřátelských akcí, ale jen po takovou dobu. Po uvedenou dobu je civilista legitimním cílem útoku.

Přímou účastí v nepřátelství se myslí přímé zapojení civilisty do vojenských operací –  je to však nejen boj se zbraní v ruce, ale i obsluha vojenské techniky, označování cílů, předávání vojensky důležitých informací apod. Toho si musí být každý civilista vědom a musí si toho být vědoma i daná bojující strana, pokud civilisty vyzve k tomu, aby se do bojů zapojili (více). 

A nyní k objektům – co je to vlastně civilní objekt? Je „civilnost“ objektu dána např. jen jeho určením či záznamem v katastru nemovitostí? Nikoli. Smluvní i obyčejové právo shodně definuje civilní objekty takto: Civilní objekty jsou všechny objekty, které nejsou objekty vojenskými.

Zásada rozlišování chrání civilní objekty, neboť říká, že pokud jde o objekty, předmětem útoku mohou být pouze objekty vojenské. Civilní objekty cílem útoku být nesmí. 

MHP vymezuje vojenský objekt, jako objekt (tedy hmotný předmět), který splňuje současně dvě kritéria:

  • svou povahou, umístěním, účelem nebo použitím je účinným přínosem k vojenským akcím a současně
  • jeho úplné či částečné zničení, obsazení nebo neutralizace představuje za v danou chvíli převažujících okolností zjevnou vojenskou výhodu.

Vojenskou výhodou se rozumí oslabení protivníka – zohledňují se z boje vyřazení bojovníci, zničené či ukořistěné zbraně, význam získaného území či přírodních útvarů (soutěska apod.). 

Existují objekty, které lze za vojenské považovat (díky jejich povaze) zpravidla vždy – objekty, v nichž jsou soustředěni příslušníci ozbrojených sil a civilisté přímo se podílející na nepřátelství, zbraně, munice a vojenská technika, palebná postavení, sklady zbraní a munice, opevnění, barikády a podobně. 

U dalších objektů ale je třeba vždy zvažovat, jak jsou v danou chvíli konkrétně naplněna obě kritéria: tentýž most může za jedněch okolností představovat objekt vojenský a za jiných objekt civilní – bude záležet např. na účelu, k němuž je využíván a zda v okamžiku jeho zničení vznikne útočníkům konkrétní vojenská výhoda. 

Platí bohužel, že je-li civilní objekt (např. bytový dům, škola, nemocnice) využit k vojenským účelům, pak se na danou dobu přesouvá do kategorie objektů vojenských, a to i např. pokud je sice v některém z bytů v domě zřízeno palebné postavení, ale ostatní byty dál slouží civilnímu obyvatelstvu. Toho si musí být bojující strany při bojích v obydlených oblastech vědomy. Ve zmíněném případě sice civilisté v ostatních bytech formálně ochranu před útokem neztratili, ale už tím, že na dům je útok přípustný, jsou vystaveni mimořádnému nebezpečí. K tomuto se ještě vrátíme.

Zásada rozlišování jde však dále, nezůstává jen u vymezení přípustných cílů útoku. Zakazuje také nerozlišující útoky, tj. takové útoky, při nichž by docházelo k současnému poškozování nejen vojenských cílů (tj. vojenských objektů a příslušníků ozbrojených sil (vyjma zdravotníků a duchovních) či eventuálních civilistů přímo zapojených do nepřátelství), ale i osob či objektů civilních. Zakázány jsou takové způsoby a prostředky vedení boje (zbraně a způsob jejich použití), které v daném případě a nebo pro svou povahu nemohou být zaměřeny na konkrétní vojenský objekt (například bombardování, kdy je za jeden vojenský cíl považováno více rozlišitelných vojenských cílů nacházejících se v obydlené oblasti, a takové způsoby a prostředky, které nevyhoví tzv. zásadě přiměřenosti – viz dále). Právě z tohoto titulu jsou některé zbraně zakázány či omezeny zvláštními smlouvami.

II. Preventivní opatření při útoku a proti jeho následkům

Existují i další důležité povinnosti bojujících stran. Týkají se nejen toho, kdo aktuálně útočí, ale stanoví povinnosti i obráncům. Účelem MHP je totiž předcházet nebo aspoň mírnost utrpení civilistů na území ovládaném jednou i druhou stranou konfliktu.

Bojujícím strany jsou povinny při vedení vojenských operací věnovat neustálou pozornost tomu, aby byli šetřeni civilisté a civilní objekty. Musí být učiněna všechna možná preventivní opatření s cílem zabránit ztrátám na civilních osobách a objektech a v každém případě dosáhnout jejich minimalizace. 

Útok, který nevyhoví požadavkům MHP (zásada rozlišování, zásada přiměřenosti – viz dále) musí být zrušen nebo odvolán.

Před útokem, který může ohrozit civilisty, musí být učiněno působivé varování (ledaže to okolnosti objektivně neumožní – např. v případě nutné okamžité reakce na útok protistrany).

Důležité je také umísťování vojenských cílů – každá bojující strana se v maximální možné míře vyvaruje umístění vojenských cílů do hustě obydlených oblastí nebo jejich blízkosti a každá bojující strana musí učinit všechna možná opatření, aby v oblasti, kterou ovládá, odsunula z blízkosti vojenských cílů civilisty a civilní objekty. Přísně je zakázáno úmyslné směřování civilistů do blízkosti vojenských cílů, aby je svou přítomností „chránili“ před útokem (tzv. živé štíty)!

Vraťme se nyní do situací naznačených v bodě I. 

MHP nezakazuje využít civilní objekt k vedení vojenských akcí (s určitými výjimkami kulturních statků [+]). Pokud se tak ale má stát, musí nejprve odsunout z tohoto objektu a jeho blízkosti civilisty. Totéž platí, mají-li se např. palebná postavení vybudovat v blízkosti civilního osídlení. V konkrétním případě bytového domu je třeba ostatní obyvatele z domu odsunout, i když to může být obtížné.

Na územích, která ovládá, je také bojující strana organizovat civilní obranu, v případě okupace pak podporovat původní organizace CO.

III. Zásada přiměřenosti (proporcionality)

Jak už bylo naznačeno, MHP uvažuje i situace, kdy kromě poškození vojenských cílů může dojít i ke ztrátám na civilních osobách nebo objektech. Stanoví nejprve povinnost bojujících stran přijmout všechna možná opatření k jejich minimalizaci. Nicméně může nastat situace, kdy ani přes veškerý možný výběr způsobů a prostředků vedení boje není možné civilní ztráty zcela vyloučit. 

V takovém případě se uplatňuje tzv. zásada přiměřenosti. 

Zakazuje útoky, u nichž se dá očekávat, že mohou způsobit ztráty na životech civilistů, jejich zranění nebo poškození civilních objektů převyšující předpokládanou výhodu. Tato vojenská výhoda musí být konkrétně vyčíslená a musí být bezprostředním výsledkem tohoto posuzovaného útoku. 

Toto posouzení je třeba provést před každým útokem, kde nelze civilní ztráty vyloučit.

Útok, při němž dojde ke ztrátám takovou výhodu převyšujícím, patří mezi útoky nerozlišující, tedy zakázané.

Aplikace této zásady není na první pohled morálně jednoduchá, neboť porovnává dvě „neporovnatelné“ veličiny. Avšak tak je tomu v lidském životě často.

Vrátíme-li se k případu bytového domu, kde je třeba z některého z bytů vytvořeno  palebné postavení (kulometné hnízdo) a nedošlo k evakuaci ostatních civilistů z domu, pak je nepřiměřené zaútočit na toto palebné postavení např. tak, že by zahynuli civilisté ve všech ostatních bytech. Nejspíše však nepůjde o nepřiměřený útok, pokud by úhony došli jen civilisté v bytech sousedních. Podobně, bude-li s cílem zlikvidovat jediný tank zničeno několik obytných domů, půjde o útok nepřiměřený. S růstem počtu likvidovaných tanků a také i s ohledem na taktickou situaci bude ale růst i přípustná velikost civilních obětí.

Na paměti je ale třeba mít vždy následující dvě skutečnosti:

Jednak platí vše, co bylo řečeno výše o výběru zbraní a způsobu jejich použití a preventivních opatřeních: ztráty posuzované zásadou přiměřenosti mohou proto být až ty, kterým nebylo možné jinak předejít.

Dále, ztráty, které považujeme za přípustné vzhledem k získané vojenské výhodě, nemohou s touto výhodou růst nade všechny meze, neboť by to popřelo zásadu rozlišování, jako základní princip ochrany civilistů. Mají-li být civilní ztráty přiměřené, nesmí být rozsáhlé.

 

Humanitární akce ve prospěch civilistů

MHP nezakazuje obléhání oblastí. Pamatuje však na ochranu civilistů i v těchto případech.

Strany konfliktu se musí vynasnažit uzavřít místní dohody o evakuaci zejména civilních raněných, nemocných, žen a starých osob z obležených nebo obklíčených oblastí. Tomu je třeba rozumět tak že v dobré víře učiní vše, co je objektivně možné pro uskutečnění této evakuace včetně bezpečnostních záruk. 

Vyhladovění civilistů jako metoda boje je zakázáno. Proto musí každá strana umožnit průjezd potravin, léků a dalšího humanitárního materiálu určeného výhradně civilnímu obyvatelstvu, i nepřátelskému. Toto má širší dosah, neboť se to týká nejen obležených území, ale veškerého území bojujících stran. Zakázat takový transport lze jen tehdy, že by příslušná strana nemohla obsah zkontrolovat nebo že by z těchto zásilek mohl nepřítel získat vojenský prospěch (např. použije potraviny pro armádu).

Jednání o evakuacích nebo průjezdu pomoci často s bojujícími stranami vede Mezinárodní výbor Červeného kříže, který na základě Ženevských úmluv plní úlohu neutrálního prostředníka

 

© M.Jukl, ČČK, 2022