40 let Dodatkových protokolů k Ženevským úmluvám - Charty humanity
Dne 8.6.1977 v Ženevě zástupci 109 států světa – včetně obou tehdejších supervelmocí USA a SSSR a včetně Československa – konsensuálně přijali texty dvou Dodatkových protokolů k Ženevským úmluvám*). Tento okamžik je pokládán za významný mezník v kodifikaci mezinárodního humanitárního práva (MHP) a oba Protokoly jsou aktuální i dnes, po čtyřech desítkách let.
Ženevské úmluvy o ochraně obětí válek jsou v souvislosti s MHP i Červeným křížem skloňovány velmi často. Mohl by vzniknout dojem, že jejich doplnění přijetím dvou Dodatkových protokolů v r.1977 nezaslouží tolik pozornosti, jako Ženevské úmluvy samotné. Opak je však pravdou a ne nadarmo byly oba Dodatkové protokoly v době svého přijetí nazývány „Chartou Humanity“.
V čem je hlavní přínos těchto smluv?
V první řadě posilují ochranu zdravotní péče, tedy ochranu raněných a nemocných a těch, kdo jim zdravotní péči poskytují. Zatímco Ženevským úmluvám z r.1949 dominuje spíše ochrana vojenských zdravotníků a vojenských zdravotnických zařízení, rozšiřuje první z Dodatkových protokololů ochranu právě civilních zdravotnických jednotek a civilních zdravotníků. Komplexně upravuje také práva nemocných.
*) Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů a Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter.
Dodatkové protokoly také posilují postavení národních společností Mezinárodního hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce, a to opět zejména na poli poskytování zdravotní péče a pomoci civilnímu obyvatelstvu.
V neposlední řadě bylo Dodatkovými protokoly mezinárodní humanitární právo obohaceno o řadu ustanovení chránících civilní populaci před útokem a jeho následky – mimo jiné tím, že byl poprvé definován pojem civilní objekt, jako každý jiný objekt, než objekt vojenský. Významným přínosem zde byla kodifikace zákazu tzv. nerozlišujících útoků nebo zakotvení ochrany organizací a personálu civilní obrany.
Zapomenut by neměl být ani fakt, že druhý z Protokolů představoval první samostatnou úmluvu chránící oběti nemezinárodních ozbrojených konfliktů, tzv. občanských válek.
Oba Protokoly, byť v mnohém kodifikovaly již stávající obyčejové právo své doby a přes to, že za uplynulých 40 let vznikla řada dalších norem mezinárodního humanitárního práva, si zachovávají svou aktuálnost a potřebnost i dnes a uplatňují se i v dnešních formách ozbrojených konfliktů. To potvrzuje mimořádný význam jejich přijetí.
Zejména ochrana zdravotní péče je stále aktuální, jak o tom svědčí projekt Červeného kříže Health Care in Danger (Zdravotní péče v nebezpečí).
Více o významu Dodatkových protokolů z r. 1977
Tisková zpráva ČČK ke 40.výročí Protokolů z 7.6.2017
