Sebeobrana nebo humanitární právo?

Titulek je záměrně trochu provokující, odráží však určité názorové turbulence - i současných týdnů. Z diskuse, v níž tyto pojmy ve veřejném prostoru zaznívají ve zvýšené míře, ať již ze strany politiků, novinářů, analytiků nebo i veřejnosti, by někdo mohl nabýt dojmu, že se snad pojmy v nadpise vylučují - že trváme-li na dodržování mezinárodního humanitárního práva, vylučujeme tím právo na sebeobranu - a nebo naopak, tedy že při výkonu práva na sebeobranu je „vypnuto“ mezinárodní humanitární právo. Jak je to tedy ve skutečnosti?

Právo na sebeobranu v mezinárodním právu znamená, že je-li některý stát napaden jiným státem, má právo reagovat na to použitím své armády. Tak praví právo na použití síly a je to jedna z velmi mála výjimek, kdy je použití ozbrojené síly v mezinárodním prostředí legální.

Jakmile se ovšem válčí, aktivují se zcela logicky pravidla platná pro tuto lidskou činnost a ta stanovuje mezinárodní humanitární právo neboli právo válečné, což je v této situaci vhodně použité synonymum (byť v civilní sféře již desítky let je pro totéž více užíván termín humanitární právo).

Zásady a normy válečného práva platí - opět zcela logicky - bez jakékoli výjimky pro každého, kdo se ozbrojeného konfliktu účastní, neboli kdo válčí. Všechny státy světa se přijetím platných Ženevských úmluv na ochranu obětí válek zavázaly „za všech okolností zachovávat a zajistit zachovávání“ mezinárodního humanitárního práva. Ano, za všech okolností - i ten, kdo se brání - má-li jednat legálně - musí se řídit pravidly pro tuto činnost, tedy válečným (humanitárním) právem.

Tedy: sebeobrana a humanitární právo nejsou protiklady, z nichž si má každý vybrat jen jeden, ale naopak, jsou to dvě strany téže mince a musí jít ruku v ruce.

V opačném případě, kdy bychom „vypnuli“ v rámci sebeobrany humanitární právo, pak se ti, kdo humanitární právo poruší nebo k tomu dají příkaz stávají „obyčejnými“ válečnými zločinci, další pak jejich inicátory či schvalovateli.  To platí bez ohledu na to, v jakém zájmu k onomu „vypnutí“ či obcházení jeho norem dojde. 

Je nutné pamatovat na to, že za všech okolností (opravdu všech) je bojujícím uložena povinnost vyjmout z dosahu válečného násilí ty, kdo přímo nebojují - civilisty, raněné a nemocné, zdravotníky a humanitární personál či osoby vyřazené z boje a pochopitelně i objekty civilního či zdravotnického rázu.

Porušování humanitárního práva, ať se ho dopustí kdokoli a z jakéhokoli důvodu, nakonec negativně zasáhne všechny. Naopak jeho dodržování může přispět k tomu, že lidé spolu budou schopni komunikovat po té, co bude vypálena poslední kulka.

Marek Jukl
prezident ČČK